Tři sta aragvinců: hrdinové od Krcanisi

Tři sta aragvinců (gruzínsky სამასი არაგველი, samasi aragveli) byl oddíl horalů z údolí řeky Aragvi, který 11. září 1795 v bitvě u Krcanisi kryl ústup krále Erekleho II. a do posledního muže padl při obraně Tbilisi před perským vojskem Ágá Mohammada Chána Qádžára. V Gruzii jsou něčím jako Sparťané u Thermopyl: mají památník s věčným ohněm, stanici metra, most, a od roku 2008 i svatozář, protože je gruzínská pravoslavná církev prohlásila za mučedníky.

Proč Peršané v roce 1795 táhli na Tbilisi

Abyste pochopili, co se u Krcanisi stalo, musíte se vrátit o dvanáct let zpět. V roce 1783 podepsal král Kartli-Kachetie Erekle II. s Ruskem Georgijevskou smlouvu: Gruzie se vzdala samostatné zahraniční politiky výměnou za ruskou ochranu. Pro Persii, která východní Gruzii po staletí považovala za své vazalské území, to byla provokace. Když se po desetiletích chaosu v Persii prosadil Ágá Mohammad Chán, zakladatel dynastie Qádžárovců, dal Ereklemu ultimátum: zrušit smlouvu s Ruskem, uznat perskou svrchovanost, nebo přijde válka.

Erekle odmítl. Bylo mu 75 let, věřil ruským garancím a čekal na slíbené ruské pluky. Ty nikdy nedorazily. Místo nich na konci léta 1795 překročilo hranici perské vojsko, jehož velikost se v pramenech pohybuje od 35 000 nahoru; gruzínské učebnice uvádějí i 70 000, ale 35 000 je číslo, se kterým pracuje většina historiků. Erekle proti nim postavil zhruba 5 000 mužů: kartlisko-kachetské královské vojsko, ozbrojené měšťany z Tbilisi a asi 2 000 mužů, které přivedl jeho vnuk, imeretský král Solomon II. Chevsurové, Pšavové a horalé z údolí Aragvi tvořili část těchto sil.

Čtyři dny bojů u Krcanisi (8.–11. září 1795)

Krcanisi je dnes jižní předměstí Tbilisi na pravém břehu Mtkvari, mezi Ortačalou a silnicí na Rustavi. V roce 1795 to bylo pole před městskými hradbami, kudy perská armáda musela projít, pokud chtěla do města. První srážky začaly 8. září. Gruzínci se bránili překvapivě úspěšně; 10. září hlavní bitva skončila nerozhodně a Ágá Mohammad Chán podle gruzínských i perských zpráv uvažoval o ústupu, protože se mu nedařilo prolomit obranu a jeho zásoby se tenčily.

Jenže 11. září ráno Peršané zaútočili znovu, tentokrát plnou silou a z více stran najednou, a tentokrát už přesila rozhodla. Gruzínská linie se zlomila. Starý král Erekle bojoval osobně v první řadě; podle kronikářů ho jeho tělesná stráž musela násilím odvést z bojiště, protože odmítal ustoupit. Právě tehdy nastoupili aragvinci.

Kdo byli ti tři sta

Aragvinci byli horalé z údolí Aragvi, řeky, která teče od Kazbegu přes Pasanauri a Ananuri do Mcchety. Dnes tudy vede Gruzínská vojenská cesta. Byli to bojovníci z Chevsuretie, Pšavie, Mtiuletie a Gudamakari, kteří přišli Ereklemu na pomoc jako jeho osobní oddíl. Číslo 300 bere většina historiků jako reálný odhad velikosti oddílu, ne jako literární ozvěnu Thermopyl, i když paralela je nasnadě a Gruzínci ji rádi připomínají.

Když se vojsko dalo na ústup přes Mtkvari k městu, aragvinci zůstali na místě a drželi brod a přístup k mostu. Gruzínská tradice tvrdí, že se probili až k perskému velitelskému stanovišti a ukořistili šáhovu zástavu, než byli obklíčeni a pobiti. Nepřežil nikdo. Erekle díky nim unikl přes Avlabari a Gruzínskou vojenskou cestu do Ananuri a dále do Telavi; o jména aragvinců se prameny nestarají, s výjimkou několika velitelů, které zmiňují pozdější kroniky, a i ta jsou nejistá. Pro jistotu je tu neuvádím.

Když stojíte u památníku, zkuste se podívat směrem k Mtkvari a k Metechi. To, co vidíte, je přesně ta cesta, kterou se Erekle zachránil. Aragvinci koupili královi čas na útěk za cenu svých životů, ale město tím nezachránili; to je ta hořká část příběhu, kterou průvodci rádi vynechávají.

Co následovalo: devět dní, které změnily Gruzii

Peršané vstoupili do Tbilisi ještě 11. září a plenili ho devět dní. Město bylo z velké části vypáleno, poškozeny byly katedrála Sioni i Anchischati, sirné lázně a královský palác. Počty obětí a zajatců kolísají: střízlivé odhady mluví o tisících zabitých a 15 000 až 20 000 lidech odvlečených do Persie, hlavně žen a dětí. Tbilisi se z toho vzpamatovávalo desítky let; když o pět let později město navštívili ruští důstojníci, popisovali ruiny.

Politické důsledky byly ještě větší. Rusko, které smlouvu z roku 1783 nedodrželo, přitáhlo teprve v roce 1796 a brzy zase odtáhlo. Erekle zemřel v lednu 1798 v Telavi, zlomený a bez iluzí. Jeho syn Giorgi XII. už neměl sílu království udržet a v roce 1801 ho car Pavel I. a po něm Alexandr I. prostě anektovali. Krcanisi tak v gruzínské paměti není jen prohraná bitva, ale okamžik, kdy skončila nezávislá východogruzínská monarchie, která se s přestávkami držela od středověku. Chcete-li ten oblouk celý, mám ho v článku o historii Gruzie.

Památník tří set aragvinců: kde je a co uvidíte

Památník stojí v Ortačale, která spadá pod tbiliskou městskou část Krcanisi, na pravém břehu Mtkvari u ulice Vachtanga Gorgasaliho, orientačně necelý kilometr po proudu od sirných lázní, tedy v místech, kde se podle tradice bojovalo a kde byly při pracích ve 20. století nalezeny pozůstatky padlých. Nepleťte si ho se stanicí metra: ta je na protějším, levém břehu, a spojuje je most pojmenovaný rovněž po aragvincích.

Pomník dokončili v roce 1959 podle návrhu architekta A. Bakradzeho. Tvoří ho vysoký štíhlý obelisk a vodorovný kamenný blok ve tvaru stylizovaného náhrobku, mezi nimi hoří věčný oheň. V roce 1969 byla přidána pamětní zeď s reliéfem (autor C. Mgaloblišvili), kde je výjev z bitvy a text věnování. Celé místo je volně přístupné, bez vstupného, non-stop. Není to velký areál; projdete ho za čtvrt hodiny. Nejhezčí světlo je pozdě odpoledne, kdy slunce dopadá od Mtkvari.

Každý rok 11. září se tu koná vzpomínkový akt s účastí patriarchátu a městské radnice; pokud jste v Tbilisi v ten den, je to jedna z mála příležitostí vidět, jak Gruzínci vnímají vlastní dějiny bez turistického filtru. Oficiálním gruzínským dnem je 11. září i proto, že církev tento den v roce 2008 stanovila jako svátek mučedníků od Krcanisi.

Jak se k památníku dostat

Pěšky ze Starého města: od sirných lázní (Abanotubani) jděte po ulici Gorgasali proti proudu, tedy na jihovýchod, podél řeky. Je to asi 10–15 minut rovinatou chůzí.
Metrem: vystupte na stanici 300 Aragveli (linka 1), přejděte most 300 aragvinců na pravý břeh a dejte se doleva po Gorgasali. Celkem 10 minut. Jízdenka metra stojí 1 GEL (orientačně 8 Kč), platí se kartou Metromoney nebo bezkontaktní platební kartou; víc o systému mám v článku o metru a dopravě v Tbilisi.
Autem/taxi: Bolt z centra orientačně 5–8 GEL (40–65 Kč). Parkování u Gorgasali je omezené, ale v odpoledních hodinách se obvykle místo najde.

Stanice metra 300 Aragveli byla otevřena v listopadu 1967 jako součást druhé části první linky (spolu s dnešním Náměstím Svobody a Avlabari). Za sovětských časů se jmenovala rusky „300 aragvincev“, dnes jen 300 Aragveli. Je to hlubinná stanice s výraznou výzdobou v duchu 60. let; pokud máte rádi sovětskou metro architekturu, stojí za zastávku. V okolí stanice najdete i ulici 300 aragvinců a zmíněný most přes Mtkvari.

Aragvinci se objevují i v gruzínském umění: nejznámější je historický obraz „Tři sta aragvinců“ a hra, která se dodnes hraje v tbiliských divadlech. Ve škole se o nich učí každé gruzínské dítě, takže když se v hospodě zmíníte, že jste byli u památníku, pravděpodobně vám místní přidají vlastní verzi příběhu. Berte ji jako folklor, ne jako pramen.

Svatořečení v roce 2008

Dne 27. června 2008 Svatý synod gruzínské pravoslavné církve pod vedením katolikose-patriarchy Ilii II. kanonizoval „tři sta aragvinců, duchovní a laiky, kteří zahynuli v bitvě u Krcanisi roku 1795“ jako svaté mučedníky. Den jejich památky je 11. září. Nejde o výjimku; gruzínská církev kanonizovala v posledních desetiletích řadu historických postav, od krále Demetreho Oddaného po oběti perského vpádu, a tím se liší od většiny pravoslavných církví. O tom, jak to funguje a kdo všechno je v Gruzii svatý, píšu v článku gruzínští svatí.

Ikony aragvinců uvidíte v několika tbiliských kostelech, například u Metechi a v katedrále Sameba, kde bývají vystaveny kolem 11. září. Nehledejte relikvie; hromadný hrob z 18. století není a nikdy nebyl identifikován, památník stojí jen v místech, kde se nalezené kosti pohřbily.

Kam dál po stopách roku 1795

Pokud vás téma zaujalo, Tbilisi nabízí ještě několik míst. Metechi na skále nad řekou, odkud Erekle ustupoval, a vedle něj jezdecká socha Vachtanga Gorgasaliho. Katedrála Sioni, kterou Peršané vyplenili a kde dnes najdete kříž svaté Nino. Ananuri na Gruzínské vojenské cestě, kam se Erekle uchýlil a kde pevnost stále stojí nad přehradou Žinvali; cestou tudy jedete údolím Aragvi, domovem aragvinců. A Telavi v Kachetii s palácem Erekleho II., kde král o dva a půl roku později zemřel.

Časté otázky

Kolik aragvinců skutečně padlo u Krcanisi?

Přesné číslo prameny neuvádějí; „tři sta“ je tradiční odhad velikosti oddílu, který přijímá většina gruzínských historiků. Jisté je, že oddíl horalů z údolí Aragvi kryl ústup krále Erekleho II. 11. září 1795 a nikdo z něj nepřežil. Nejde o literární ozvěnu Thermopyl, i když paralela se nabízí.

Kde přesně je památník tří set aragvinců?

Na pravém břehu Mtkvari v Ortačale (městská část Krcanisi) u ulice Vachtanga Gorgasaliho, orientačně necelý kilometr po proudu od sirných lázní. Z metra 300 Aragveli (levý břeh) přejdete most stejného jména a dáte se doleva; celkem asi 10 minut. Vstup je volný a místo je přístupné kdykoli.

Proč byli aragvinci svatořečeni?

Gruzínská pravoslavná církev je 27. června 2008 kanonizovala jako mučedníky, protože podle ní zemřeli při obraně křesťanského města před muslimským vojskem a obětovali se za krále a vlast. Den jejich památky je 11. září. Gruzínská církev tak často kanonizuje historické postavy, včetně králů.

Vyhrál Erekle II. někdy nad Peršany?

Ano, mnohokrát. Erekle byl jeden z nejúspěšnějších gruzínských vojevůdců 18. století a v mládí sloužil i v perském vojsku Nádira Šáha. Krcanisi bylo jeho poslední bitvou a jedinou velkou porážkou; prohrál ji hlavně kvůli sedminásobné přesile a zradě, ne kvůli chybnému velení.