Šota Rustaveli v Jeruzalémě: ztracená freska

Jediná dochovaná podobizna Šoty Rustaveliho, autora gruzínského národního eposu Muž v tygří kůži, není v Gruzii, ale na pilíři kostela v klášteře Svatého Kříže v západním Jeruzalémě. Freska byla staletí zabílená, v roce 1960 ji odkryli tři gruzínští vědci, v červnu 2004 ji neznámý vandal poškrábal a dnes je po restaurování zase k vidění, pokud víte, kam se dívat.

Gruzínský Jeruzalém, o kterém se nemluví

Málokdo ví, že Gruzínci patřili ve středověku k nejvlivnějším křesťanským komunitám ve Svaté zemi. Podle tradice koupil pozemek v Údolí Kříže už král Mirian ve 4. století; archeologicky doložený klášter tam stál nejpozději v 5. století a dnešní pevnostní stavbu postavil v 11. století gruzínský mnich Prochore (Giorgi-Prochore) s podporou krále Bagrata IV. Klášter se stal centrem gruzínského života v Palestině: skriptoriem, kde se opisovaly rukopisy, hospicem pro poutníky a místem, kde gruzínští králové posílali dary.

V nejlepších časech, ve 13. až 16. století, drželi Gruzínci podle údajů, které uvádí gruzínská strana, desítky kostelů a klášterů ve Svaté zemi, včetně několika přímo v jeruzalémském Starém městě, a v 14.–16. století měli i Golgotu a část Božího hrobu. Pak přišly osmanské daně, dluhy a úpadek gruzínského království. Řecký pravoslavný patriarchát uvádí, že klášter Svatého Kříže od Gruzínců odkoupil v roce 1685; gruzínská strana namítá, že kupní smlouva nikdy nebyla předložena. Jisté je, že na konci 17. století Gruzínci z Jeruzaléma prakticky zmizeli a po ruské anexi Gruzie v roce 1801 ztratili i poslední nároky. Dnes gruzínská církev v Izraeli nevlastní jediný kostel.

Co má Rustaveli s Jeruzalémem společného

O Rustavelim víme skoro jen to, co sám napsal v prologu a epilogu Muže v tygří kůži: že je z Rustavi (v Meschetii, dnešní Samcche-Džavachetie, ne z průmyslového Rustavi u Tbilisi), že epos věnoval královně Tamar a že ho psal na přelomu 12. a 13. století. Gruzínská tradice dodává, že byl pokladníkem na Tamařině dvoře a že na sklonku života odešel do Jeruzaléma, kde v klášteře Svatého Kříže zemřel, možná jako mnich. Historici to nemohou potvrdit, ale freska je nejsilnější důkaz, že tam byl: někdo ho dal namalovat jako donátora, tedy člověka, který klášteru věnoval peníze, nejspíš na obnovu výmalby.

Nápis u portrétu to říká sám. Pod klečící postavou v červeném plášti a s bílým vousem stojí gruzínským písmem asomtavruli: „Tomu, kdo toto dal vymalovat, Šotovi, Bůh odpusť. Amen. Rustaveli.“ Je to jediný případ, kdy se jméno Rustaveli objevuje v dobovém nápisu mimo samotný epos. O jeho díle a o tom, proč Gruzínci znají celé sloky zpaměti, píšu v článku o gruzínské literatuře.

Jak freska vypadá

Hledejte ji na jihozápadním pilíři kostela, na jeho východní straně, přímo u kamenného sloupu uprostřed lodi. Nahoře stojí dvě velké postavy světců v mnišském rouchu: sv. Jan Damašský a sv. Maxim Vyznavač, dva velcí teologové a básníci církve, což není náhoda. Mezi jejich nohama klečí drobná postava starého muže, oblečeného po způsobu gruzínského dvora, s rukama pozdviženýma v modlitbě. To je Rustaveli. Malba se datuje do 13. století, což odpovídá tradici, že básník žil ještě za vlády Tamařiných dětí; jiní badatelé ji kladou až do pozdější vrstvy výmalby ze 14. až 17. století, kdy kostel dostal většinu dnešních fresek. Berte dataci jako otevřenou.

Portrét byl znám už dávno před rokem 1960: v letech 1757 až 1758 ho při návštěvě kláštera zmiňuje gruzínský církevní hodnostář a poutník Timote Gabašvili, který popsal i gruzínské nápisy. Právě jeho popis později posloužil jako mapa; badatelé ve 20. století věděli, u kterého pilíře hledat. Mezitím totiž portrét zmizel. Po převzetí kláštera Řeky byly gruzínské nápisy a portréty donátorů postupně zabíleny nebo přemalovány a Rustaveli skončil pod vrstvou černé barvy.

Rok 1960: tři profesoři a Chruščov

Znovuobjevení je sám o sobě příběh ze studené války. V roce 1960 se gruzínská akademie věd dohodla, že do Jeruzaléma vyšle tři vědce, jazykovědce Akakiho Šanidzeho, orientalistu Giorgiho Cereteliho a básníka a literárního historika Irakliho Abašidzeho. Sovětští občané tehdy do Izraele prakticky nejezdili a cestu musel schválit osobně Nikita Chruščov. Trojice dostala od řeckého patriarchátu svolení k průzkumu a na podzim 1960 pod černou barvou na pilíři odkryla klečící postavu a nápis se jménem Rustaveli.

V Gruzii to byla senzace. Fotografie fresky se stala kanonickým „portrétem“ Rustaveliho, nahradila fantazijní obrazy z 19. století a dodnes ji najdete na bankovkách, ve školách i na ulici Rustaveli v Tbilisi. Abašidze o cestě napsal knihu a šedesát pět let od objevu si gruzínské instituce v roce 2025 připomínaly i mezinárodními konferencemi.

Upřímně: kdo čeká velký obraz, bude zklamán. Rustaveli je postavička vysoká asi půl metru v rohu pilíře a bez průvodce nebo fotky v telefonu ji přehlédnete. Jděte si ji ale najít. Je to jedno z mála míst na světě, kde se člověk, který dal gruzínštině její největší text, dívá na vás a ne vy na pomník.

Červen 2004: vandal, nóta a restaurování

V červnu 2004, krátce před plánovanou návštěvou prezidenta Saakašviliho v Izraeli, někdo v kostele vyškrábal Rustavelimu tvář a část gruzínského nápisu. Pachatel nebyl nikdy dopaden. Gruzínské ministerstvo zahraničí poslalo 4. července 2004 protestní nóty UNESCO, Řecku i Izraeli; řecký patriarchát odpovědnost odmítl, ale poskytl peníze na obnovu. Izraelský památkový úřad (Israel Antiquities Authority) oznámil, že má dost dokumentace a fotografií, aby fresku vrátil do původního stavu, a restaurování proběhlo během následujících měsíců. Dnes je portrét zase čitelný, i když při pozorném pohledu rozeznáte retuš.

Rustaveli přitom není jediná gruzínská stopa v kostele, jen ta nejslavnější. Z cestopisů gruzínských i evropských poutníků od 18. do začátku 20. století víme, že na stěnách bývaly i další portréty gruzínských donátorů, které dnes nenajdete; známe je jen z popisů. Co zůstalo, je výmalba v několika vrstvách (nejčastěji se uvádějí 14., 16. a 17. století), v níž řada postav nese vedle řeckých i gruzínské nápisy, byť mnohé z nich ve 20. století někdo přemaloval. Mezi vyobrazenými donátory je sám stavitel Prochore a nad západním vchodem připomíná dvojjazyčný nápis Nikiphoreho Čolokašviliho, gruzínského představeného kláštera v 17. století. Zvláštní kapitolou jsou fragmenty, které kostel opustily: několik kusů výmalby se v minulém století dostalo do sbírek v USA a čtyři z těchto kompozic se později vrátily do Gruzie jako dar patriarchátu, takže kus jeruzalémských fresek dnes uvidíte v Tbilisi.

Případ otevřel starší spor. Gruzínský patriarchát se podle gruzínských médií opakovaně hlásí o možnost podílet se na péči o klášter, zatím bez výsledku, a gruzínští diplomaté v Izraeli v posledních letech veřejně upozorňují, že gruzínských stop v klášteře ubývá, jak jsou gruzínské nápisy nahrazovány řeckými. Atmosféru v klášteře to naštěstí neovlivňuje; mniši jsou k návštěvníkům vstřícní a u fresky bývá vysvětlující tabulka.

Jak klášter Svatého Kříže navštívit

Klášter stojí v Údolí Kříže v západním Jeruzalémě, v zelené prohlubni mezi čtvrtí Rechavia, Knesetem a Izraelským muzeem. Od muzea i od Knesetu je to pěšky pět až deset minut dolů do údolí; z centra Jeruzaléma jezdí několik linek městských autobusů k Izraelskému muzeu a Knesetu (aktuální čísla si ověřte v aplikaci Moovit), nebo dojedete za 10 minut taxíkem. Z Tbilisi do Tel Avivu létá přímo několik společností (orientačně 3 hodiny, zpáteční letenky od 200 EUR, tedy cca 5 000 Kč), z letiště do Jeruzaléma jede vlak za půl hodiny.

Otevírací doba: pondělí až sobota, orientačně 10:00–17:00 (v zimě do 16:00), v neděli zavřeno. Hodiny se mění, ověřte si je před cestou.
Vstupné: orientačně 15 NIS (asi 4 EUR / 100 Kč), částku si ověřte na místě.
Co uvidíte: opevněný klášter s nádvořími, kostel s freskami ze 12.–17. století a mozaikovou podlahou, kruhový otvor pod oltářem označující místo, kde podle legendy rostl strom na Kristův kříž (odtud název), muzeum s gruzínskými rukopisy a předměty, refektář a kavárnu.
Oblečení: zakrytá ramena a kolena, u vstupu půjčují šály.

Rustaveliho fresku hledejte uvnitř kostela, vlevo od vchodu na pilíři směrem k ikonostasu. Když si nejste jistí, zeptejte se mnicha u pokladny; slovo „Rustaveli“ znají všichni.

Co vidět v Gruzii, když do Jeruzaléma nejedete

Kopie fresky v životní velikosti visí v Národním muzeu v Tbilisi na třídě Rustaveli a v Rustaveliho muzeu v jeho rodném kraji, ve vsi Rustavi u Aspindzy v Samcche-Džavachetii, kde je i pomník. V Tbilisi na začátku třídy Rustaveli stojí básníkova socha z roku 1942, fresku připomíná i jeho portrét na gruzínské bankovce 100 lari. V klášteře Vardzia, který založila královna Tamar, najdete nejslavnější dobovou fresku samotné Tamar; o ní a o době, ve které Rustaveli psal, mám článek královna Tamar. Celý kontext zlatého věku a jeho konce po mongolském vpádu shrnuju v článku o historii Gruzie.

Časté otázky

Je freska v Jeruzalémě skutečně Rustaveliho portrét?

Je to jediný dobový obraz, u kterého stojí jeho jméno: nápis zní „Šotovi, který toto dal vymalovat, Bůh odpusť. Amen. Rustaveli.“ Jde o portrét donátora, ne o „podobenku“ v dnešním smyslu, a datace kolísá mezi 13. a 17. stoletím. Gruzínská věda ji za Rustaveliho považuje od roku 1960.

Je Rustaveli v klášteře pohřben?

Tradice tvrdí, že zemřel v klášteře Svatého Kříže a je tam pohřben, hrob ale nikdy nebyl nalezen a žádný dobový pramen jeho smrt v Jeruzalémě nezaznamenává. Freska dokazuje, že klášter podporoval; zda tam i žil a zemřel, zůstává otevřené.

Je freska po vandalismu z roku 2004 vidět?

Ano. Izraelský památkový úřad ji s pomocí starších fotografií restauroval ještě v roce 2004 a dnes je portrét i nápis čitelný. Při pozorném pohledu rozeznáte retušovaná místa na tváři. Pachatel nebyl nikdy identifikován.

Kolik stojí vstup a kdy je klášter otevřený?

Vstupné je orientačně 15 NIS (asi 100 Kč), otevřeno je pondělí až sobota zhruba 10:00–17:00, v zimě kratší, v neděli zavřeno. Klášter je pět minut pěšky od Izraelského muzea a Knesetu; z centra jezdí městské autobusy k Izraelskému muzeu. Časy se mění, ověřte si je.