Čidaoba: gruzínský národní zápas (UNESCO 2018)

Čidaoba je gruzínský národní zápas: pětiminutový souboj dvou mužů v krátkých vlněných kabátcích, kteří se pomocí úchopů za oděv snaží hodit soupeře na lopatky, zatímco k tomu hraje zurna a buben doli. V roce 2018 ho UNESCO zapsalo na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva a dnes ho uvidíte na vesnických slavnostech, na Tbilisobě i na mezinárodních turnajích v Tbilisi.

Co je čidaoba a proč je jiná než zápas, který znáte

Slovo čidaoba znamená gruzínsky prostě „zápas“, ale pod tím pojmem si Gruzínci představují velmi konkrétní věc. Zápasí se výhradně ve stoje, v krátkém zápasnickém kabátci zvaném čocha, převázaném páskem. Dovolené jsou úchopy za jakoukoli část kabátce i za pásek, ne však za nohy či tělo pod pasem. Cílem je soupeře zvednout, podrazit nebo přehodit tak, aby dopadl zády na zem; čistý hod na obě lopatky vyhrává zápas okamžitě. Na zemi se nepokračuje, žádné páky ani škrcení. Zápas trvá pět minut, a pokud nikdo nehodí soupeře čistě, rozhoduje se podle bodovaných akcí, případně se nastavuje.

Právě úchopy za oděv dělají z čidaoby něco mezi judem a evropskými lidovými zápasy, jen s mnohem větším důrazem na rychlost a akrobatické hody. Federace eviduje kolem 200 chvatů a protichvatů, které mají vlastní gruzínská jména a jejichž kombinace se považují za projev zápasníkovy osobnosti. Starší diváci umějí jednotlivé hody pojmenovat stejně samozřejmě, jako Češi pojmenují hokejové kličky.

Hudba, aréna a rytířský kodex

Čidaoba se liší od sportovního zápasu i tím, co se děje kolem. Tradiční zápasy se konají pod širým nebem, v kruhu nebo obdélníku vysypaném pilinami, kolem něhož stojí celá vesnice. Zápas zahajuje hudba: pronikavá píšťala zurna a buben doli udávají tempo, a zkušený hudebník prý umí podle průběhu souboje zrychlovat a zpomalovat tak, aby zápasníky hnal dopředu. Vítěz se někdy ukloní publiku krátkým tancem, poražený mu podá ruku a často odcházejí z arény spolu.

K tomu patří kodex chování, který Gruzínci rádi nazývají rytířským. Zápasník nesmí soupeře ponižovat, nesmí využít jeho zranění a při hodu ho má jistit, aby nedopadl na hlavu. Mladí se čidaobu učili tím, že od jara do podzimu sledovali zápasy starších na vesnických slavnostech a pak zkoušeli chvaty na trávě. Tenhle způsob předávání, bez tělocvičen a trenérů, vydržel ve vesnicích Kachetie, Kartli, Imeretie a Gurie do dneška, jen vedle něj vznikly i oddíly, školní kroužky a univerzitní kurzy.

Samostatnou kapitolou je oděv. Zápasnická čocha není ta dlouhá sváteční s řadami nábojnic na hrudi, kterou znáte z fotek tanečníků, ale krátký, hrubý vlněný kabátec s krátkým rukávem, sahající zhruba k pasu a převázaný látkovým páskem. Musí vydržet pět minut tahání a trhání, a zároveň dát soupeři dost látky k úchopu; právě proto se v roce 2025 ve federaci sešla pracovní skupina, která má podobu oděvu sjednotit pro mezinárodní soutěže. Pod kabátcem se zápasí v kalhotách a naboso nebo v měkkých botách, podle podkladu.

Historie: od boje k podívané

Zápas se v Gruzii objevuje v písemných i obrazových pramenech od středověku; nejznámější jsou kamenné reliéfy dvojic zápasníků na středověkých gruzínských stavbách, které zachycují stejný úchop za kabátec, jaký se používá dnes. Do pozdního středověku měla čidaoba výslovně bojový účel: byla součástí výcviku, jak se zbavit protivníka v brnění, když přijdete o zbraň. Odtud úchopy za oděv, protože v boji držíte soupeře za to, co má na sobě.

S úpadkem feudálního válečnictví se zápas změnil v podívanou, která doprovázela každou větší slavnost, svatbu i poutní den u kostela. Ve 20. století přišla standardizace: sovětský sport potřeboval pravidla, váhové kategorie a soutěže, a čidaoba se ve 30. letech dočkala sportovních pravidel, která některé staré chvaty zakázala. Část tradice tím ztratila, ale přežila; a gruzínští zápasníci, kteří vyrostli na čidaobě, se stali oporou sovětských a později gruzínských výprav na olympiádách v judu, sambu i zápase ve volném stylu. Gruzie dodnes sbírá medaile hlavně v úpolových sportech a čidaoba je toho základ.

Cesta k UNESCO

Snaha o oficiální ochranu začala na konci roku 2013. V srpnu 2014 gruzínské ministerstvo kultury zapsalo čidaobu na národní seznam nehmotného dědictví a v lednu 2017 jí vláda přiznala status prvku národní kategorie, tedy nejvyšší domácí stupeň ochrany. Následovala nominace do UNESCO a v listopadu 2018 mezivládní výbor na zasedání v Port Louis na Mauriciu čidaobu zapsal na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. V zápisu se výslovně mluví o kombinaci zápasu, hudby, tance a oděvu jako o jednom celku; UNESCO tedy nechrání sportovní disciplínu, ale celý rituál.

Pro Gruzii to byl čtvrtý zápis po vícehlasém zpěvu, tradici vína v kvevri a třech gruzínských abecedách. Čidaoba je zároveň jedním z mála zápasů na seznamu vůbec, vedle korejského ssireumu, tureckého olejového zápasu a několika dalších.

Čidaoba dnes: federace, akademie a mistrovství světa

O sportovní stránku se stará Gruzínská národní federace čidaoby, kterou vede Temur (Tengiz) Chubuluri, bývalý judista, olympijský stříbrný medailista z roku 1980 a mistr světa i Evropy. Vedle ní působí Mezinárodní federace gruzínského zápasu, která zakládá kluby v zahraničí; školy čidaoby existují ve Spojených státech, Itálii a v řadě postsovětských zemí. Společně se Státní univerzitou sportu federace otevřela Akademii čidaoby s kurzy pro trenéry a rozhodčí a zápas se stal samostatným oborem na univerzitě. Ve vesnici Šilda u Kvareli v Kachetii vznikla mezinárodní tréninková základna, kde se v květnu 2025 sešla konference o budoucnosti zápasu, včetně pracovních skupin pro pravidla a pro podobu zápasnického oděvu.

Největší událost poslední doby proběhla 25. října 2025 v novém tbiliském Sportovním paláci: první mistrovství světa v čidaobě v absolutní kategorii bez váhového limitu. Nastoupilo 54 zápasníků z 25 zemí, od Japonska a Brazílie po Egypt, Polsko či Slovensko. Zlato vybojoval Gruzínec Saba Inaneišvili, který ve finále porazil o bod Mongola Ulzibajera Duranbajera, bronz získal Uča Tabatadze. O dva roky dříve se v řecké Soluni konalo mistrovství Evropy s dvaceti zeměmi. Z lidové zábavy se tedy stal sport s mezinárodním kalendářem, i když mimo Gruzii zůstává okrajový.

Kde a kdy čidaobu uvidíte

Nejautentičtější prostředí jsou vesnické slavnosti. Během berikaoby v Didi Čailuri u Sagaredža (poslední neděle před Velkým půstem, v roce 2026 to bylo 22. února) se odpoledne zápasí na louce pod vesnicí, úplně postaru: piliny, hudba, kruh diváků. Zápasí se také při poutních dnech u kostelů v Kachetii a v horách a při vesnických svatbách, kam vás ale musí někdo pozvat. Přesné termíny vesnických zápasů nikde nenajdete; ptejte se v penzionu nebo u stolu, Gruzínci rádi poradí.

Ve městě je nejjistější Tbilisoba, podzimní slavnost hlavního města (obvykle první nebo druhý říjnový víkend), jejíž program pravidelně zahrnuje zápasy čidaoby; v roce 2018 se například o titul šampiona Tbilisi zápasilo v parku Dedaena na nábřeží Kury. Mimo svátky se dají navštívit turnaje federace v Tbilisi; kalendář zveřejňuje na svých sociálních sítích, většinou gruzínsky. Vstup na turnaje i ukázky bývá zdarma. Kdo chce zkusit chvaty na vlastní kůži, může se zeptat v zápasnických klubech v Tbilisi či Kutaisi; trénink pro hosty se domlouvá individuálně a cena je věcí dohody.

Můj tip: nehledejte čidaobu v programu, hledejte ji podle zvuku. Když na vesnické slavnosti uslyšíte zurnu a buben a vidíte, jak se chlapi v kabátcích shlukují do kruhu, jděte tam. Prvních pár zápasů bývá dětských a trochu nemotorných, ale pak nastoupí ti, kteří zápasí dvacet let, a najednou chápete, proč to UNESCO zapsalo.

Jak zápas sledovat a čemu fandit

Pokud čidaobu vidíte poprvé, sledujte tři věci. Za prvé úchop: kdo si první zajistí pevné držení kabátce u ramene a pásku, má výhodu. Za druhé nohy: nejhezčí hody vypadají tak, že zápasník soupeře podmete nebo zahákne nohou a přehodí přes bok. A za třetí dopad: hod na obě lopatky je okamžitý konec, dopad na bok jen body. Publikum reaguje hlasitě, ale fair: potlesk sklidí i poražený, pokud zápasil odvážně. Nechte se tím strhnout, zápasníci to slyší a zápas pak bývá o to živější.

Časté otázky

Co je čidaoba?

Gruzínský národní zápas ve stoje, při němž se soupeři drží za krátký vlněný kabátec čocha a pásek a snaží se jeden druhého hodit na lopatky. Zápas trvá pět minut, zakázané jsou chvaty na zemi, páky a úchopy pod pasem. Doprovází ho hudba (zurna a doli) a kodex rytířského chování, proto ho UNESCO v roce 2018 zapsalo jako nehmotné dědictví.

Kde čidaobu uvidím jako turista?

Nejsnáz na Tbilisobě v říjnu, kde zápasy čidaoby patří k programu (v roce 2018 v parku Dedaena), a na vesnických slavnostech jako berikaoba v Didi Čailuri (únor až březen) nebo poutních dnech v Kachetii a v horách. Federace pořádá turnaje v Tbilisi po celý rok; mistrovství světa se konalo 25. října 2025 v tbiliském Sportovním paláci.

Jak se čidaoba liší od juda?

Obě využívají úchopy za oděv a hody, ale čidaoba se zápasí jen ve stoje, bez boje na zemi, páček a škrcení, v krátkém kabátci místo kimona a s hudebním doprovodem. Vítězí čistý hod na obě lopatky. Mnoho gruzínských judistů a zápasníků s čidaobou začínalo, proto gruzínské judo působí tak silově a akrobaticky.

Kdy čidaobu zapsalo UNESCO?

V listopadu 2018 na zasedání mezivládního výboru v Port Louis na Mauriciu. Předcházel tomu národní zápis v srpnu 2014 a status národní kategorie v lednu 2017. Pro Gruzii šlo o čtvrtý prvek na seznamu po polyfonním zpěvu, vinařství v kvevri a gruzínských abecedách.