Bitva u Krcanisi 1795: zánik starého Tbilisi

Bitva u Krcanisi (კრწანისის ბრძოლა) se odehrála 8. až 11. září 1795 na jižním okraji Tbilisi, kde zhruba 5 000 Gruzínů krále Erekle II. čelilo asi 35 000 mužům perského vládce Aghy Mohammada Chána Kádžára. Skončila pádem a devítidenním pleněním města, při kterém zmizelo staré Tbilisi se svými paláci, kostely a lázněmi, a nepřímo i zánikem gruzínského království o šest let později.

Proč Peršané přišli: smlouva z Georgijevska

Příčina bitvy leží o dvanáct let dřív. V roce 1783 podepsal Erekle II., král Kartli-Kachetie, v Georgijevsku smlouvu, kterou vzal své království pod ochranu Ruska a vzdal se jakékoli závislosti na Persii. Pro Rusko to byl levný způsob, jak získat nárazník na Kavkaze; pro Erekleho sázka, že ruská armáda bude silnější než perská hrozba. Jenže Persii po desetiletích chaosu právě sjednotil Agha Mohammad Chán z rodu Kádžárovců, tvrdý a nesmlouvavý vládce, který považoval Gruzii za starou perskou provincii a Georgijevsk za vzpouru vazala.

V roce 1795 poslal Erekle ultimátum: zříci se Ruska, uznat perskou svrchovanost a zůstane králem. Erekle odmítl a požádal Petrohrad o slíbené vojáky. Ti nepřišli. Ruské jednotky, které měly podle smlouvy stát v Gruzii, byly staženy už dřív, a v září 1795 nebyl v Tbilisi jediný ruský prapor. To je klíč k celému příběhu a důvod, proč se o smlouvě z Georgijevska v Gruzii dodnes vášnivě diskutuje.

Léto 1795: mobilizace a osudová chyba

Erekle nebyl naivní. Podle studie tbiliské státní univerzity k obranným opatřením království zahájil mobilizaci už v červnu 1795 a do poloviny července shromáždil slušnou armádu, včetně posil z Imeretie od krále Solomona II. a oddílů z dagestánských hor. Agha Mohammad Chán mezitím obléhal Šušu v Karabachu. V srpnu od Šuši ustoupil, což gruzínské velení vyhodnotilo jako konec nebezpečí, a většinu vojska rozpustilo domů na žně.

Byl to manévr. Koncem srpna se perská armáda otočila a vyrazila přímo na Tbilisi. Erekle, kterému bylo 75 let, měl najednou k dispozici asi 3 000 vlastních mužů a 2 000 Imeretů, které Solomon II. stihl poslat zpět. Šlechta z Kartli se sjížděla pomalu nebo vůbec; část velmožů v Tbilisi dokonce radila městu se vzdát. Na obranu zůstal starý král, jeho vnuci, horalé z údolí Aragvi a kdo byl zrovna po ruce.

Průběh bitvy: 8. až 11. září

Gruzínský plán byl rozumný: nenechat obrovskou perskou armádu rozvinout a využít úzké údolí Mtkvari jižně od města. Podle Gruzínské encyklopedie vybudovali obránci dvě linie zákopů a zátarasů v soutěsce mezi Seidabadem (dnešní čtvrť lázní a Abanotubani) a řekou, v místě zvaném Krcanisi. Perské vojsko se 8. září utábořilo na poli Sarvani u Mtkvari (dnešní Soghanlugi). 9. a 10. září odrazily gruzínské předsunuté oddíly útoky perského předvoje a na chvíli to vypadalo, že soutěska vydrží.

Rozhodující den přišel 11. září. V sedm ráno zahájil Agha Mohammad Chán hlavní útok a nasadil do něj všechny zálohy. Gruzínské linie se bránily celé dopoledne, ale početní převaha sedm ku jedné se nedá udržet do nekonečna. Král sám bojoval v první linii, byl téměř obklíčen a z boje ho vyvedli jeho vnuci; podle encyklopedie se mu se zhruba 150 jezdci podařilo obejít město a uniknout k Saguramu a dál do hor Mtiuletie. Večer vstoupili Peršané do Tbilisi.

Poslední obranu u soutěsky držel oddíl horalů z údolí Aragvi, které gruzínská historiografie zná jako 300 Aragvanů. Kryli královský ústup a padli do jednoho; gruzínská církev je v roce 2008 kanonizovala jako mučedníky. Věnujeme jim na tomto webu samostatný článek, tady jen tolik, že jejich jméno nese stanice metra i památník, ke kterému se vrátíme dole.

Devět dní, které vymazaly město

Co následovalo, bylo horší než bitva. Agha Mohammad Chán zůstal v Tbilisi devět dní a nechal město systematicky zničit. Vypálen byl královský palác, kostely včetně Sionu a Metechi byly vydrancovány, zničena byla knihovna, tiskárna, kterou Erekleho dynastie zřídila jako jednu z prvních v regionu, a proslulé sirné lázně. Peršané odvezli královské insignie, korunu, žezlo a prapory. Podle encyklopedie dosáhly ztráty obou stran a civilistů dohromady kolem 20 000 lidí; do zajetí a otroctví v Persii bylo odvlečeno odhadem 15 000 obyvatel, některé prameny uvádějí až 22 000. Čísla se liší zdroj od zdroje a část je nepochybně nadsazená, ale shoda je v jednom: Tbilisi, město s odhadem 20 až 25 tisíci obyvateli, přestalo na několik let existovat jako město.

Proto dnes v Tbilisi skoro nenajdete stavbu starší než z 19. století, s výjimkou kostelů, které se podařilo opravit. Křivolaké uličky starého města, dřevěné balkony, lázně, to všechno vzniklo nebo bylo znovu postaveno po roce 1795. Když se procházíte Abanotubani, chodíte po místě, kde stál Seidabad, a soutěska nad ním byla bitevní pole.

Jestli chcete Krcanisi pochopit, nechoďte nejdřív k památníku. Vyjděte si navečer na Narikalu, podívejte se na jih do údolí Mtkvari a představte si tam 35 000 mužů. Teprve pak dává smysl, že 5 000 obránců vydrželo tři dny.

Čísla, o kterých se historici přou

Údaj 35 000 Peršanů proti 5 000 Gruzínům je nejčastější, ale není jediný. Různé prameny uvádějí perskou armádu mezi 30 a 40 tisíci muži, a starší zprávy mluví dokonce o 70 000, s nimiž měl Agha Mohammad Chán překročit řeku Araks; část z nich ale zůstala v Karabachu a Jerevanu, takže k Tbilisi dorazila jen část. Gruzínská strana je spočítaná o něco líp, protože vycházela z královských výzev a z toho, kdo skutečně přišel: 3 000 z Kartli-Kachetie a 2 000 Imeretů, k nimž někteří autoři přičítají pár set horalů navíc.

Větší spor se vede o to, proč byl Erekle tak nepřipravený. Studie z Tbiliské státní univerzity (historik Apolon Tabuašvili, 2011) ukazuje, že mobilizace v červnu a červenci 1795 proběhla, a gruzínská historiografie podle ní dodnes nemá jednotné vysvětlení, proč se armáda v srpnu rozešla: zda za to mohla špatná zpravodajská služba, nedůvěra šlechty ke stařičkému králi, nebo prostě žně, bez nichž by království hladovělo. Pro čtenáře je důležité jedno: číslo „sedm ku jedné“ berte jako řád, ne jako přesný poměr.

Co přišlo po bitvě

Agha Mohammad Chán se z Gruzie stáhl, v roce 1796 se dal v Teheránu korunovat šáhem a v červnu 1797 ho při novém tažení na Kavkaz zavraždili vlastní sluhové v Šuše. Rusko vyslalo trestnou výpravu až s ročním zpožděním a brzy ji zase odvolalo. Erekle II. se vrátil do zničeného Tbilisi, ale sídlil hlavně v Telavi, kde 11. ledna 1798 zemřel. Jeho syn Giorgi XII. požádal Petrohrad o přímou ochranu; výsledkem byl manifest cara Pavla I. z roku 1801, kterým Rusko království Kartli-Kachetie jednoduše zrušilo a připojilo. Dynastie Bagrationi, která vládla od 9. století, skončila ne porážkou od Persie, ale rukou spojence, kterému věřila.

V gruzínské paměti je proto Krcanisi dvojí lekce: o statečnosti a o zrazené důvěře ve velmoc. Není náhoda, že se k ní vrací každá debata o zahraniční politice země, včetně těch z posledních let.

Kde dnes Krcanisi připomíná

Památník 300 Aragvanů stojí na pravém břehu Mtkvari v Ortačale (městská část Krcanisi), u ulice Vachtanga Gorgasaliho necelý kilometr po proudu od sirných lázní, v místech, kde byly nalezeny ostatky padlých z roku 1795. Stejnojmenná stanice metra je na protějším, levém břehu; spojuje je most 300 aragvinců. Obelisk s věčným ohněm dokončil v roce 1959 architekt A. Bakradze, pamětní zeď přibyla v roce 1969. Stanice metra nese jméno od svého otevření v roce 1967. Je to sovětský typ památníku, ale 11. září se tu každý rok slouží panychida a hoří svíčky.
Čtvrť Krcanisi na jihovýchodním okraji města, dnes rezidenční oblast s vládními vilami, nese jméno bojiště; samotná soutěska mezi Seidabadem a řekou je dnešní prostor kolem lázní a Ortačaly.
Metechi a Sion, oba kostely vydrancované v roce 1795, stojí a slouží; v Sionu je uložen kříž svaté Nino.
Telavi: v královském paláci Batonis Cche, kde Erekle zemřel, je muzeum s jeho osobními předměty a před ním jezdecká socha krále.
Umění: bitvu namalovali v roce 1939 Borys Romanowski a před ním ji v naivním stylu zachytil Niko Pirosmani; Pirosmaniho „Krcanisi“ je v tbiliské Národní galerii.

Praktické: jak si Krcanisi projít za půl dne

Začněte na stanici metra 300 Aragveli, přejděte most 300 aragvinců na pravý břeh a po Gorgasaliho ulici jste za deset minut u památníku. Odtud pokračujte po téže ulici proti proudu k lázním v Abanotubani, tedy do někdejšího Seidabadu, a nad nimi vystoupejte k Metechi. Výstup na Narikalu lanovkou z parku Rike (od Metechi přes most) (orientačně 2,5 GEL jednosměrně) vám dá výhled na údolí Mtkvari k jihu, kudy perská armáda přišla. Celé to zvládnete za tři až čtyři hodiny, vstupy nejsou žádné kromě lanovky. Kdo chce víc, může zajet do Telavi (maršrutka ze Samgori, orientačně 10 GEL, 2 hodiny), kde Erekleho příběh končí.

Časté otázky

Kdy přesně bitva u Krcanisi proběhla?

Od 8. do 11. září 1795. Perská armáda se 8. září utábořila na poli Sarvani jižně od Tbilisi, 9. a 10. září probíhaly srážky předvojů a 11. září ráno začal hlavní útok, který večer skončil vstupem Peršanů do města. Následovalo devět dní plenění.

Kolik vojáků stálo proti sobě?

Orientačně 35 000 Peršanů Aghy Mohammada Chána proti zhruba 5 000 Gruzínům: 3 000 mužům Erekle II. a 2 000 Imeretům od krále Solomona II. Většinu armády shromážděné v červenci Gruzíni v srpnu rozpustili, když Peršané naoko ustoupili od Šuši.

Proč Rusko podle smlouvy z Georgijevska nepomohlo?

Ruské jednotky byly z Gruzie staženy ještě před tažením a v září 1795 v Tbilisi žádné nebyly; trestná výprava přišla s ročním zpožděním a byla odvolána. V roce 1801 Rusko království rovnou anektovalo, což z Krcanisi dělá v gruzínské paměti i příběh o zrazené důvěře.

Kde v Tbilisi bitvu připomíná?

Památník 300 Aragvanů v Ortačale na pravém břehu, u Gorgasaliho ulice (obelisk s věčným ohněm z roku 1959, zeď z roku 1969), čtvrť Krcanisi na jihu města, kostely Metechi a Sion vydrancované v roce 1795 a v Telavi palác Batonis Cche, kde Erekle II. v roce 1798 zemřel.