Keenoba: zapomenutý tbiliský karneval

Keenoba (ყეენობა) byl lidový karneval starého Tbilisi, při kterém si město každý rok zvolilo falešného „chána“, nechalo ho s celým dvorem vybírat daň a nakonec ho hodilo do řeky Mtkvari. Vznikl jako výsměch cizím dobyvatelům, v 19. století se stočil proti ruským úředníkům – a právě proto ho carská správa nechala zaniknout.

Dnes o něm Češi nenajdou ani řádek, a i v Gruzii ho zná spíš muzejník než běžný Tbilisan. Přitom je to jeden z nejzajímavějších kousků městské historie: karneval, který fungoval jako politická satira dávno předtím, než se o něčem takovém mluvilo v Evropě. Tenhle článek dává dohromady, co se o keenobě ví z gruzínských a ruských pramenů, a hlavně kde z ní dnes ještě něco uvidíte.

Co slovo keenoba vlastně znamená

Základem je slovo keeni (ყეენი), gruzínské označení pro chána, šáha, prostě cizího panovníka. Keenoba je tedy doslova „hra na chána“ nebo „chánování“. Gruzínští etnografové ji řadí vedle starší a venkovské berikaoby, maškarního obřadu plodnosti s kořeny v pohanských jarních slavnostech. Berikaoba je divočejší, plná masek a erotických scének; keenoba je její městská, politická sestra, kde grotesku hraje jedna konkrétní postava.

Podle gruzínské encyklopedie i podle studie Z historie studia berikaoby–keenoby (časopis Historie, archeologie, etnologie) vyjadřovala keenoba „hrdinný boj a vítězství gruzínského lidu nad vpády chánů v 17. a 18. století“. Není to tedy prastarý rituál, ale spíš novověký městský zvyk, který si vzal formu z berikaoby a obsah z dějin: Tbilisi bylo opakovaně vypleněno Peršany, nejhůř v roce 1795, a karneval byl způsob, jak si z nenáviděných dobyvatelů udělat legraci.

Kdy se slavila a jak vypadal den

Keenoba začínala první pondělí Velkého půstu, tedy den po masopustní neděli. V Tbilisi se tomu dni říkalo různě – „černé pondělí“, „velké pondělí“, „postní pondělí“. Celé město mělo volno, krámy i dílny v bazaru zavřely a lidé se hrnuli do ulic pod Narikalou.

Průvod se tvořil pod pevností a scházel dolů na Meidan, hlavní tržní náměstí starého města (na dobových vyobrazeních je často označované jako Tatarské náměstí). Hudebníci se zvonci a trubkami šli v čele, za nimi keeni na koni nebo na velbloudu a jeho dvůr. Odtud karneval procházel čtvrtěmi a „vybíral daň“ – každý obchodník a majitel domu musel chánovi něco dát, jinak si ho průvod vzal na paškál. Vybrané peníze pak financovaly hostiny, které se podle pramenů protáhly na celý týden a střídaly se po jednotlivých čtvrtích.

Vrchol přišel na závěr: keeni byl se vší slávou doveden k řece a hozen do Mtkvari. Někde ho jen polili vodou nebo zasypali ovocem, v Tbilisi se ale koupel brala vážně. Symbolika je průhledná – cizí vládce přišel, ovládl město, nechal se obsluhovat a skončil v řece.

Postavy: chán, šáh v drag verzi a dvůr s pomalovanými tvářemi

Keeniho si čtvrť volila sama. Musel to být vtipný, pohotový a fyzicky zdatný mladík, protože den v sedle, v křiku a nakonec v ledové březnové řece něco vydržet chtěl. Poznávacím znamením byla pestrá špičatá čepice. Jeho družinu tvořili:

Šáh a „arabští vezíři“ – muži s pomalovanými tvářemi a v exotických šatech, kteří parodovali perský dvůr;
velvyslanci cizích zemí, pokaždé podle toho, koho zrovna chtělo město zesměšnit;
„chánova žena“ – vždy muž převlečený za ženu, s červenou hedvábnou čapkou a buvolím rohem u pasu, zdroj většiny obscénních vtipů;
hudebníci, bubeníci a houf dětí, které průvod doprovázely.

V Gori, kde se slavila vlastní verze, se podle životopisce Simona Sebaga Montefioreho (kniha Mladý Stalin) hrálo výslovně vítězství Gruzínců nad Persií z roku 1634: jeden herec představoval gruzínského krále, druhý perského šáha, kterého dav nejdřív bombardoval ovocem a potom polil vodou. Město se pak rozdělilo na dva tábory – „Gruzínce“ a „vojsko chána“ – a slavnost často přešla v pověstnou gorijskou hromadnou rvačku.

Proč to Rusko zakázalo

Dokud keenoba zesměšňovala Peršany a Turky, nikomu nevadila. Jenže po připojení Gruzie k Ruské říši (1801) se cizí vládce v Tbilisi změnil, a s ním i terč. V průběhu 19. století začal „chánův dvůr“ čím dál nápadněji připomínat ruské generály a plukovníky, kteří městu vládli. Google Arts & Culture ve svém příběhu o keenobě přímo píše, že Gruzínci využívali podívanou k zesměšnění neschopných důstojníků impéria – a to už úřady tolerovat nemínily.

Nejstarší známý popis slavnosti pochází od Davita Bebutašviliho z let 1817–1827. Roku 1894 psal dopisovatel novin Kvali o tom, že v městech už keenobu omezují a místo ní zůstává jen jakýsi „ocas keenoby“, zbytkové procesí bez chána. Ve stejném roce se podle serveru Poemas del río Wang karnevalu ještě osobně zúčastnil Ilia Čavčavadze, otec moderní gruzínské národní myšlenky. Koncem 19. století přišel zákaz a tradice se vytratila. Když básník Ioseb Grišašvili ve 20. letech psal svou Literární bohému starého Tbilisi, konstatoval, že berikaoba i keenoba jsou prakticky mrtvé – a sepsal, co si pamětníci ještě pamatovali. Právě z jeho textu čerpá většina pozdějších badatelů (G. Cereteli, K. Kekelidze, S. Makalatia, V. Bardavelidze).

Upřímně: keenoba je pro mě zajímavější než leckterý dnešní „folklorní festival“. Byla to drsná, hlasitá a politická věc, kterou si město dělalo samo pro sebe, a zanikla ne proto, že by lidi přestala bavit, ale protože se jí někdo bál. To stojí za to vědět, až budete stát na Meidanu s kávou v ruce.

Keenoba na obrazech a fotografiích

Paradoxně nejlíp se keenoba dochovala v umění, které vzniklo těsně před jejím zánikem a po něm:

Artemij Šamšinov, „Příjezd keeniho na Tatarské náměstí“ (1893) – nejznámější vyobrazení, průvod s velbloudem na Meidanu;
fotografie A. Aivazova (1890) s hráči keenoby v maskách;
ilustrace v Letopisu Gruzie B. Esadzeho (1913), která je i v záhlaví tohoto článku – podpis „Keenoba, gruzínský karneval“ pod ní je už vzpomínkový, karneval tou dobou nežil;
Alexandr Engel, „Keenoba. Masopustní karneval“ – další malířský záznam z přelomu století;
Lado Gudiašvili, „Keenoba“ (1937) – nostalgický obraz Meidanu od nejslavnějšího malíře starého Tbilisi; podobné scény maloval i arménský malíř Vagaršak Elibekjan.

Gudiašviliho a Šamšinova hledejte v Národní galerii na třídě Rustaveli (vstup orientačně 15–20 GEL, zhruba 5–7 €), případně v Muzeu dějin Tbilisi (Karvasla) na Sioni, které má ke starému městu nejblíž. Expozice se mění, takže konkrétní plátno nemusí viset zrovna ve dnech vaší návštěvy – ale i tak je to nejlepší místo, kde si keenobu „prohlédnout“.

Kde dnes uvidíte něco podobného

Přímé obnovení keenoby se nikdy nepovedlo; Sověti měli o masopustním karnevalu s voleným „chánem“ pochopitelně vlastní mínění. Co ale přežilo nebo bylo vzkříšeno:

Tbilisoba (druhá polovina října) – městská slavnost, která vznikla v roce 1979 a od začátku vědomě čerpá z berikaoby, keenoby a dalších starých svátků. Průvody v historických kostýmech na Rike a v Abanotubani jsou nejbližší žijící připomínkou. Víc v článku o Tbilisobě.
Berikaoba ve vsi Didi Čailuri (Kachetie, okres Sagaredžo, asi hodina z Tbilisi) – jediné místo, kde se maškarní obchůzka drží víceméně bez přerušení. Koná se kolem masopustu, tedy v únoru nebo březnu podle pravoslavného kalendáře. Termín se každý rok liší, jeďte jen po předchozím ověření na místě.
Sousoší Berikaoba na Baratašviliho ulici v Tbilisi – bronzový kruh tančících masek, kolem kterého projdete cestou z Rustaveli do starého města. Je to pomník oběma karnevalům zároveň.

Pokud přijedete v březnu, zkuste si v hlavě spojit obě věci: na Meidanu a u Metechského mostu stojíte přesně tam, kde se chán každý rok loučil s vládou po hlavě v řece. A když vám místní budou vyprávět o Tbilisobě jako o „starodávné tradici“, můžete jim s úsměvem připomenout, odkud se ta tradice vlastně vzala.

Trasa keenoby po vlastních nohou

Celý karneval se odehrával na ploše, kterou dnes přejdete za půl hodiny. Začněte u lanovky pod Narikalou (odtud průvod vycházel), sejděte uličkami Kala k Meidanu – dnes malé náměstí s kavárnami u Metechského mostu, kde keeni „přijímal“ hold a kde ho zachytil Šamšinov. Pokračujte přes most k Metechi a dolů na břeh Mtkvari u Rike; někde tady končila chánova vláda v řece. Na zpáteční cestě projděte Abanotubani, síru je cítit stejně jako v 19. století, a vyjděte Baratašviliho ulicí k sousoší Berikaoba. Nejlepší je to v březnu, kdy se po městě ještě válí masopustní nálada a v kostelech začíná půst – tedy přesně v době, kdy se keenoba slavila.

Časté otázky

Kdy se keenoba slavila?

První pondělí Velkého půstu, tedy den po pravoslavné masopustní neděli – podle roku na přelomu února a března. V Tbilisi se tomu dni říkalo „černé“ nebo „velké pondělí“, město mělo volno a zavřené krámy. Hostiny z vybraných peněz se pak podle pramenů táhly ještě celý týden po jednotlivých čtvrtích.

Proč keenoba zanikla?

Protože se z výsměchu perským chánům stal výsměch ruským důstojníkům, kteří v 19. století Gruzii spravovali. Carská správa karneval nejdřív omezovala (noviny Kvali o tom psaly v roce 1894) a nakonec zakázala; do 20. let 20. století se tradice téměř vytratila a Sověti ji neobnovili.

Dá se keenoba někde zažít dnes?

V původní podobě ne. Nejblíž jsou říjnová Tbilisoba, která ze starých karnevalů vědomě čerpá, a masopustní berikaoba ve vsi Didi Čailuri u Sagaredža. Obrazy keenoby od Šamšinova, Engela a Gudiašviliho najdete v tbiliských galeriích; sousoší Berikaoba stojí na Baratašviliho ulici.

Jaký je rozdíl mezi keenobou a berikaobou?

Berikaoba je starší, venkovský maškarní obřad plodnosti s mnoha maskami a bez jedné hlavní postavy. Keenoba byla její městská varianta, soustředěná na jediného „chána“ a jeho dvůr, s jasným politickým obsahem – výsměchem cizím dobyvatelům. Etnografové o nich často mluví společně jako o berikaobě–keenobě.