Gruzínská literatura pro cestovatele

Gruzínská literatura je jedním z nejstarších písemných dědictví Evropy a zároveň klíčem k pochopení toho, jak Gruzínci přemýšlejí o sobě, o lásce a o svobodě. Pro cestovatele je pár správně vybraných knih tou nejlepší přípravou na cestu – tady je stručný přehled od středověkého eposu po současné romány.

Vlastní písmo jako zdroj hrdosti

Než se pustíme do jmen a knih, jedna věc na úvod: Gruzínci mají vlastní, unikátní abecedu. Kulaté, ozdobné písmo mchedruli nepatří do žádné jiné jazykové rodiny a je jedním ze zdrojů národní hrdosti. Když v Tbilisi uvidíte ty tvary na fasádách a v knihkupectvích, vězte, že se díváte na jeden ze světově vzácných původních písemných systémů.

Právě díky vlastnímu písmu se dochovaly texty staré více než tisíc let. Gruzínská literární tradice sahá do 5. století, kdy vznikaly první hagiografie a překlady, a nepřetržitě pokračuje dodnes. Tahle kontinuita je něco, čím se může pochlubit málokterý národ – a hodně vysvětluje o tom, proč Gruzínci berou svůj jazyk a písmo tak vážně, i když jich na světě mluví jen pár milionů.

Nejstarší dochovaný text

Málokdo ví, že nejstarší dochované gruzínské literární dílo je zároveň jedním z nejstarších v celém křesťanském světě. Umučení svaté Šušanik od Jakoba Curtaveliho vzniklo v druhé polovině 5. století a popisuje osud kněžny, která zemřela mučednickou smrtí, protože odmítla zradit svou víru. Není to legenda plná zázraků, ale překvapivě střízlivé, skoro reportážní vyprávění.

Za tímhle textem stojí právě gruzínské písmo a silná role církve, která po staletí písemnictví udržovala. Klášterní skriptoria opisovala evangelia, hagiografie i světské texty a díky nim se dochovalo obrovské množství rukopisů. Když dnes v gruzínských klášterech vidíte staré knihy za sklem, díváte se na živou linku, která vede až k Šušanik.

Šota Rustaveli a Rytíř v tygří kůži

Vrcholem staré gruzínské literatury je epos Vepchistkaosani, česky známý jako Muž v tygří kůži (nebo Rytíř v tygří kůži). Napsal ho ve 12. století Šota Rustaveli, dvorní básník královny Tamar, a dílo je dodnes považováno za skvost gruzínského písemnictví. Skládá se z více než tisíce šestnáctislabičných čtyřverší a vypráví o přátelství hrdinů Avtandila a Tariela a o pátrání po zmizelé krásce Nestan-Daredžan.

Jak moc si Gruzínci eposu váží, ukazuje jeden zvyk: až do počátku 20. století patřil opis Vepchistkaosani k věnu každé nevěsty. Verše z něj lidé znají zpaměti a citují je při přípitcích. Epos byl přeložen do desítek jazyků; klasický anglický převod pořídila na přelomu 19. a 20. století Marjory Wardropová, sestra britského diplomata a velkého přítele Gruzie. Dobrá zpráva pro české čtenáře – dílo vyšlo v českém překladu Jaromíra Jedličky už v roce 1958, takže si ho můžete přečíst v mateřštině.

Nečekejte akční fantasy. Muž v tygří kůži je básnický, filozofický text o věrnosti, lásce a cti. Čte se pomalu a nejlíp funguje po menších dávkách. Ale právě proto vám zůstane v hlavě mnohem déle než běžný román z letiště.

Ilia Čavčavadze: otec národa

Kdyby měla mít moderní Gruzie jednoho literárního praotce, byl by to Ilia Čavčavadze (1837–1907). Spisovatel, básník, novinář a veřejný činitel stál v čele národního obrození v druhé polovině 19. století, kdy byla země pod carským Ruskem. Jeho próza a publicistika probouzely gruzínské národní vědomí a Čavčavadze je dodnes uctíván jako „otec národa“.

K jeho nejznámějším dílům patří satirická próza Je to člověk?! (Kacia adamiani?!) nebo lyrická novela Poustevník (Gandegili); kdo chce ochutnat jeho pohled na zemi, může sáhnout i po cestopisných Dopisech pocestného, v nichž při návratu z Ruska přemýšlí o osudu Gruzie.Čavčavadze byl v roce 1907 zavražděn a gruzínská pravoslavná církev ho později prohlásila za svatého jako Ilju Spravedlivého. Když v Tbilisi narazíte na jeho jméno na každém druhém rohu, teď víte proč.

Važa-Pšavela: hlas hor

Jestli chcete pochopit gruzínské hory, čtěte Važu-Pšavelu (1861–1915). Pod tímhle pseudonymem tvořil básník Luka Razikašvili, rodák z drsného kraje Pšavi, a jeho tragické epické básně patří k vrcholům gruzínské poezie. Nejslavnější jsou Host a hostitel (Stumar-maspindzeli, 1893) a Pojídač hadů (Gvelis mčameli, 1901).

Host a hostitel je přitom skvělá volba právě pro cestovatele: vypráví o tom, jak posvátný zákon pohostinnosti naráží na nenávist mezi znepřátkenými komunitami. Když pak v Gruzii zažijete, jak vážně tu lidé berou pohostinnost, budete mít najednou hlubší kontext. Važa-Pšavela dokázal spojit kavkazské mýty s obecně lidským dramatem tak silně, že jeho verše fungují dodnes. Za přečtení stojí i jeho Aluda Ketelauri, příběh horala, který poruší kmenový zvyk, protože v nepříteli uvidí čestného člověka.

K velké trojici 19. století patří vedle Čavčavadzeho a Važi-Pšavely také Akaki Cereteli (1840–1915). Právě on je autorem textu písně Suliko, kterou dnes zná celý Kavkaz i kus světa. Když ji někde v Gruzii uslyšíte zpívat u stolu, vzpomeňte si, že jde o zhudebněnou báseň jednoho z otců moderní gruzínské literatury.

Galaktion Tabidze a poezie 20. století

Dvacáté století přineslo Gruzii velké básníky i velké tragédie. Galaktion Tabidze (1892–1959) je považován za jednoho z největších gruzínských básníků vůbec; jeho sbírka Umělé květy z roku 1919 z něj na desetiletí udělala vůdčí osobnost domácí poezie. Jeho hudební, melancholický verš zná v Gruzii skoro každý.

Tabidzeho osud zároveň ukazuje, jak tvrdě dolehl stalinismus na gruzínské umělce. Řada básníků jeho generace byla za velkého teroru popravena nebo umlčena a i Galaktion prožil zbytek života ve stínu režimu. Kdo chce pochopit onen smutek, který se v Gruzii mísí s bujarým veselím u stolu, najde ho právě v poezii téhle éry.

Symbolem té doby je básnická skupina Modré rohy (Cisperkanceleb), která na začátku 20. století přinesla do Tbilisi symbolismus a evropskou modernu. Patřili k ní třeba Ticiano Tabidze a Paolo Iašvili – oba se stali obětí velkého teroru na konci třicátých let. Jejich osud dnes stojí za tím, proč se o gruzínské poezii mluví s takovou vážností.

Současná gruzínská literatura

Gruzínské písemnictví ale rozhodně není jen záležitost minulosti. Aka Morčiladze (nar. 1966) je asi nejpopulárnější žijící gruzínský autor – vystudovaný historik, který napsal přes dvacet románů a několikrát získal domácí literární cenu SABA. Jeho knihy chytře propojují gruzínskou historii se současností a čtou se svižně. Jeho novela Cesta do Karabachu z počátku devadesátých let zachytila ztracenou generaci mladých Gruzínců v rozpadající se zemi a dočkala se i filmové adaptace – dobrý vstup do drsné atmosféry té doby.

Mezinárodně nejznámější je dnes Nino Charatišviliová (nar. 1983 v Tbilisi), která žije v Německu a píše německy. Její rozsáhlá rodinná sága Osmý život (pro Brilku) z roku 2014 sleduje jednu gruzínskou rodinu napříč celým bouřlivým 20. stoletím a získala řadu ocenění, mimo jiné britskou Warwick Prize for Women in Translation, a v roce 2020 se dostala i do širší nominace na Mezinárodní Bookerovu cenu. Pro čtenáře, kteří milují velké generační romány, je to ideální vstupní brána do gruzínských dějin. Charakteristické je i to, že Charatišviliová píše německy – gruzínská literatura dnes žije i v cizích jazycích a v hlavách autorů roztroušených po Evropě.

Co si přečíst před cestou do Gruzie

Nemusíte zvládnout všechno. Pokud chcete jednu klasiku, sáhněte po Muži v tygří kůži v Jedličkově překladu – pochopíte, odkud pramení gruzínský kult cti a přátelství. Pokud máte radši současnost, začněte Osmým životem Nino Charatišviliové; provede vás sovětskou érou i devadesátými lety, které v zemi pořád rezonují.

A jestli se chystáte do hor, přibalte si aspoň jednu báseň Važi-Pšavely. Číst o posvátné pohostinnosti večer před tím, než vás úplně cizí rodina v Kazbegi pozve na večeři, je zážitek, který vám žádný průvodce nenahradí.

Knihy se dají sehnat i na místě. V Tbilisi na třídě Rustaveli i jinde v centru narazíte na knihkupectví s anglickou sekcí, kde bývají gruzínští klasici i současní autoři v překladu. Je to hezký suvenýr s obsahem – rozhodně užitečnější než další magnetka na ledničku. Jen počítejte s tím, že český překlad na místě spíš neseženete, takže Rustaveliho v mateřštině si obstarejte ještě doma.

Časté otázky

Vyšla gruzínská literatura v češtině?

Ano, i když výběr je omezený. Nejdůležitější je český překlad eposu Muž v tygří kůži od Jaromíra Jedličky z roku 1958. Některá další díla vyšla česky jen ve starších vydáních, zbytek si čeští čtenáři často dohledávají v angličtině nebo němčině. Před cestou se vyplatí projít antikvariáty a knihovny.

Čím začít, když o Gruzii nic nevím?

Sáhněte po románu Osmý život Nino Charatišviliové. Je to čtivá rodinná sága, která vás provede celým 20. stoletím Gruzie – revolucí, sovětskou érou i rozpadem Sovětského svazu. Získáte historický kontext a přitom to není učebnice. Teprve pak má smysl vrhnout se na náročnějšího Rustaveliho.

Proč je Rytíř v tygří kůži pro Gruzínce tak důležitý?

Protože je to symbol zlatého věku, kdy byla Gruzie za vlády královny Tamar mocná a sebevědomá. Epos oslavuje přátelství, věrnost a lásku a jeho verše se dědily z generace na generaci – opis dokonce patřil k věnu každé nevěsty. Je to zkrátka text, který drží gruzínskou identitu pohromadě.

Má gruzínština vlastní písmo?

Ano, a je opravdu jedinečné. Dnes používaná abeceda mchedruli nepatří do žádné jiné písemné rodiny a má kulaté, ozdobné tvary. Existuje ve třech historických podobách a UNESCO ji zapsalo na seznam nehmotného kulturního dědictví. Právě díky vlastnímu písmu se dochovaly gruzínské texty staré přes tisíc let.