Hory Gruzie: Velký a Malý Kavkaz

Gruzie je ze tří čtvrtin hornatá země sevřená mezi dvěma horskými systémy: na severu se táhne mohutný Velký Kavkaz s pětitisícovkami, na jihu leží mírnější sopečný Malý Kavkaz. Právě hory dávají zemi její tvář – ledovce, hluboká údolí, kamenné věže Svanetie a vysokohorské pastviny, kam se z Tbilisi dostanete za pár hodin.

Dva světy: Velký a Malý Kavkaz

Když se řekne kavkazské hory, většina lidí si vybaví jeden hřeben. Ve skutečnosti Gruzii rámují dva různé horské systémy, které se od sebe liší stářím, výškou i náladou. Velký Kavkaz tvoří přirozenou severní hranici s Ruskem a táhne se v délce zhruba 1 200 kilometrů od Černého po Kaspické moře. Je to vysokohorské pásmo v pravém slova smyslu: příkré štíty, trvalé ledovce, laviny a údolí, do kterých se v zimě skoro nedá dostat.

Malý Kavkaz na jihu je mnohem starší, oblejší a nižší. Netvoří ho jeden dlouhý hřeben, ale spíš rozlámaná krajina náhorních plošin, sopečných kuželů a jezer. Oba systémy spojuje uprostřed země Lichský (Suramský) hřbet, který má jednu zásadní funkci – dělí Gruzii na vlhký, subtropický západ a suchý, kontinentální východ. Když v Batumi prší, v Tbilisi může být sucho a horko. Ta hranice počasí vede právě přes hory.

Nejvyšší vrcholy Velkého Kavkazu

Nejvyšší horou Gruzie je Šchara (Shkhara) s 5 193 metry. Leží na hranici s Ruskem, nad svanetskou vesnicí Ušguli, a je součástí takzvané Bezengské stěny – několikakilometrové hradby zaledněných pětitisícovek. Hned za ní následuje Džanga (Janga) s 5 074 metry. Do klubu pětitisícovek patří i Kazbek, gruzínsky Mkinvarcveri (přibližně 5 050 m n. m.), který je nejvyšší horou východní Gruzie a zároveň asi nejfotografovanějším štítem země.

Horolezecky nejobávanější je ale nižší Ušba (4 710 m) s dvojicí skalních věží, které se nad Svanetií tyčí jako zuby. Ušba není nejvyšší, zato patří k technicky nejtěžším vrcholům celého Kavkazu a mezi horolezci má skoro mýtické jméno. Krásná je i ledovcová Tetnuldi (4 858 m) nad Mestií. Pro běžného návštěvníka platí jednoduché pravidlo: na vrcholy se nemusíte, stačí se dostat do údolí pod nimi a výhledy máte i tak.

Svanetie – srdce gruzínských velehor

Jestli existuje jedno místo, které spojuje hory a lidi, je to Svanetie na severozápadě. Horní Svanetie kolem městečka Mestia je zapsaná na seznamu UNESCO a proslulá kamennými obytnými věžemi, takzvanými koški. Stavěly se od středověku jako obrana rodin před nájezdy i krevní mstou a dodnes jich stojí přes dvě stě. Ještě dál v horách leží Ušguli, shluk vesnic v nadmořské výšce kolem 2 100 metrů, který se často uvádí jako jedno z nejvýše trvale obydlených sídel Evropy.

Z Mestie i z Ušguli vede spousta tras k ledovcům. Klasikou je čtyřdenní trek z Mestie do Ušguli, jeden z nejkrásnějších dálkových přechodů v zemi. Kdo nemá čas, dojde alespoň k jezerům Koruldi nebo pod ledovec Chalaadi, což je celodenní výlet z Mestie. Počítejte s tím, že počasí se tu mění po hodinách a i v létě je nad 3 000 metry chladno.

Kazbek a region Kazbegi

Nejdostupnější velehora Gruzie je Kazbek nad městečkem Stepancminda (dřív Kazbegi). Sem vede jediná horská silnice, Gruzínská vojenská cesta, a právě proto sem míří davy návštěvníků. Ikonickou fotku – kostel Nejsvětější Trojice Gergeti na kopci s Kazbekem v pozadí – zvládnete i za jeden den z Tbilisi. K samotnému kostelu vyšlapete pěšky za dvě až tři hodiny, nebo se necháte vyvézt džípem.

Výstup na vrchol Kazbeku už je vysokohorská túra, na kterou potřebujete mačky, cepín a ideálně horského vůdce. Základnou bývá meteorologická stanice ve výšce kolem 3 650 metrů, odkud se vyráží na vrchol brzy ráno. Pro naprostou většinu cestovatelů ale stačí trek pod horou, který je dostupný i bez lezeckých zkušeností.

Malý Kavkaz a sopečné plošiny

Jih Gruzie vypadá úplně jinak než zaledněný sever. Náhorní plošina Džavachetie je sopečná krajina s vyhaslými kužely, širokými pastvinami a řetězcem jezer, kde v létě pasou stáda a v zimě fouká ledový vítr. Nejvyšším bodem gruzínské části Malého Kavkazu je Didi Abuli (přibližně 3 300 m), táhlá sopka, na kterou se dá vylézt bez technického vybavení.

Nejznámější horskou oblastí jihu je ale Národní park Bordžomi-Charagauli, jeden z největších v Evropě. Roste tu hustý les, pramení minerálka a vedou tudy značené vícedenní trasy s horskými chatami. Je to úplně jiný Kavkaz než ve Svanetii – zelený, lesnatý a mírný, ideální pro první seznámení s gruzínskými horami.

Ledovce, řeky a vegetační pásma

Gruzínské hory jsou pořád živé. Na Velkém Kavkaze leží stovky ledovců, které v teplém období tají a napájejí divoké řeky – Enguri, Rioni, Terek nebo Aragvi. Právě z ledovcové vody pochází ta typická mléčně tyrkysová barva horských potoků. Řeky se dají využít i k adrenalinu: rafting na Aragvi nebo na Rioni patří k oblíbeným letním zážitkům a organizují ho i menší agentury přímo na místě.

Když stoupáte do hor, projdete během jednoho dne několika světy. Nejníž rostou listnaté lesy s dubem a bukem, výš je vystřídá jehličnatý les a pás křivolakých bříz. Nad hranicí lesa, zhruba od 2 200 metrů, začínají alpské louky, na kterých v červnu a červenci kvetou rododendrony a kavkazské zvonky. Ještě výš už zbývá jen skála, suť a led. Tuhle proměnu krajiny nejlépe vnímáte pěšky, ne z okna auta.

Lyžování a hory v zimě

V zimě se hory promění v lyžařský ráj, který je pořád výrazně levnější než Alpy. Nejznámějším střediskem je Gudauri na Gruzínské vojenské cestě, zhruba dvě hodiny od Tbilisi, s dlouhými sjezdovkami a skvělými podmínkami pro freeride. Rodinnějším a klidnějším místem je Bakuriani na jihu, oblíbené i u začátečníků. Přímo ve Svanetii se lyžuje ve dvou areálech nad Mestií – Hacvali a Tetnuldi – kde máte při jízdě přímo před sebou zaledněné velehory.

Nejexotičtější je asi Goderdzi v Adžárii, kam padá obrovské množství sněhu a kam se jezdí za prašanem daleko od davů. Sezona trvá zhruba od prosince do dubna, podle nadmořské výšky. Kdo nejezdí na lyžích, může si v Gudauri užít výhledy z lanovky nebo se svézt na sněžném skútru. I v zimě přitom platí, že počasí je vrtkavé a silnice do hor se občas na pár hodin uzavírají.

Můj tip: nesnažte se hory „odškrtat". Radši si vyberte jedno údolí – Mestii nebo Kazbegi – a strávte tam tři čtyři dny. Teprve když vidíte, jak se ráno zvedá mlha z ledovce a večer se vrací stáda krav do vesnice, pochopíte, proč tady lidé v těch drsných horách vydrželi tisíce let.

Jak se do hor dostat a kdy vyrazit

Do Kazbegi jezdí z tbiliského nádraží Didube maršrutky, cesta trvá zhruba tři hodiny a stojí orientačně 10–15 GEL (asi 80–130 Kč). Do Svanetie je to složitější: buď dlouhá jízda přes Zugdidi do Mestie (autem nebo maršrutkou), nebo malým letadlem z letiště u Tbilisi, které v sezoně létá do Mestie zhruba za hodinu. Letenky bývají levné, ale kapacita je malá a lety závisí na počasí, takže je dobré rezervovat s předstihem.

Sezona na vysokohorské treky je krátká – nejlépe od poloviny června do konce září, kdy jsou průsmyky bez sněhu. V květnu a říjnu bývá v horách ještě, nebo už, sníh a některé chaty jsou zavřené. Zima patří lyžařům: Gudauri, Bakuriani, Mestia i Goderdzi mají sjezdovky a bývají výrazně levnější než Alpy. Ať jedete kdykoli, přibalte teplou vrstvu a nepromokavou bundu – počasí na Kavkaze se umí obrátit během chvíle.

Praktické rady do gruzínských hor

Pár věcí vám v horách usnadní život. Signál i mobilní internet jsou překvapivě dobré i ve vyšších vesnicích, ale jakmile vyrazíte na hřebeny, spoléhejte se na stažené offline mapy. Hotovost je nutnost – v horských vesnicích bankomat nenajdete a platí se lari, ne eury. Ubytování ve stylu guesthouse s domácí penzí je tu levné a autentické; často dostanete na stůl vlastní sýr, chleba a domácí čaču.

Na treky si vezměte kvalitní boty, hůlky a zásobu vody, protože prameny nejsou všude. Průsmyky bývají i v létě zrádné kvůli náhlé mlze, takže vyrážejte brzy ráno a nepodceňujte předpověď. Pokud si nejste jistí, najměte místního průvodce nebo se přidejte ke skupině – Gruzíni jsou v horách vstřícní a rádi poradí. A hlavně počítejte s tím, že v horách se nikam nespěchá; půl dne strávené u čaje s pastevci k téhle zemi prostě patří.

Časté otázky

Jaká je nejvyšší hora Gruzie?

Nejvyšší je Šchara (Shkhara) s 5 193 metry na severní hranici s Ruskem, nad svanetskou vesnicí Ušguli. Patří k Bezengské stěně, souvislé hradbě zaledněných pětitisícovek. Známější, i když o něco nižší, je Kazbek nad Stepancmindou (kolem 5 050 m), protože k němu vede silnice a je snadno dostupný z Tbilisi.

Musím být horolezec, abych viděl gruzínské velehory?

Vůbec ne. K nejhezčím výhledům se dostanete pěšky po značených cestách bez lezeckého vybavení. Ke kostelu Gergeti pod Kazbekem vyšlapete za dvě až tři hodiny a treky ve Svanetii nebo v Bordžomi-Charagauli zvládne každý zdatnější turista. Výstup na samotné vrcholy pětitisícovek už ale vyžaduje mačky, cepín a horského vůdce.

Kdy je nejlepší doba na treky v horách?

Od poloviny června do konce září, kdy jsou horské průsmyky bez sněhu a chaty otevřené. Červenec a srpen jsou nejjistější, ale i nejnavštěvovanější. V květnu a říjnu můžete narazit na sníh ve vyšších polohách. Zima od prosince do března patří lyžařům ve střediscích jako Gudauri nebo Bakuriani.

Jaký je rozdíl mezi Velkým a Malým Kavkazem?

Velký Kavkaz na severu je vysoké, zaledněné pásmo s pětitisícovkami, které tvoří hranici s Ruskem. Malý Kavkaz na jihu je starší, nižší a sopečný – náhorní plošiny, oblé kužely a jezera, málokde přes 3 500 metrů. Oba systémy spojuje Lichský hřbet, který zároveň dělí zemi na vlhký západ a suchý východ.