Gruzínský film: krátká historie

Gruzínský film je jeden z nejlépe utajených pokladů evropské kinematografie. Malá zemička na okraji Kavkazu dala světu autory, kteří dokázali z domácích tradic, absurdního humoru a tiché vzpoury proti sovětskému režimu udělat svébytný filmový jazyk.

Pokud vás Gruzie zajímá jako země, ne jen jako itinerář, pár večerů s gruzínskými snímky vám o ní řekne víc než většina průvodců. Tady je stručná historie a tipy, kde film v Gruzii vidět naživo.

Od němé éry ke studiu Gruzia-film

Gruzínci točili filmy překvapivě brzy. Už ve dvacátých letech vznikaly v Tbilisi němé snímky a dobrodružný Rudí ďáblíci (Citeli ešmakunebi, 1923) Ivaneho Perestianiho patřil k divácky nejúspěšnějším filmům rané sovětské éry. Z těchhle začátků vyrostlo studio Gruzia-film, které se pak na desítky let stalo srdcem domácí kinematografie.

Studio přežilo válku i cenzuru a právě tady se v šedesátých letech potkala generace, která gruzínský film proslavila. Když dnes v Tbilisi uslyšíte jméno Gruzia-film, myslí se tím trochu i celá jedna éra – podobně jako když se u nás řekne Barrandov.

Zlatá éra: co udělalo gruzínský film výjimečným

Gruzínská kinematografie má kořeny už v němé éře na začátku 20. století, ale skutečně se prosadila v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se ve studiu Gruzia-film sešla mimořádně silná generace režisérů. Jejich filmy vznikaly uvnitř sovětského systému, a přesto zněly úplně jinak než oficiální moskevská produkce – místo patosu nabízely poezii všedního dne, jemný humor a lásku k detailu.

Charakteristické je pro ně pomalé tempo, láska k hudbě a stolu, postavy, které raději tančí a zpívají, než aby budovaly komunismus, a schopnost říct politicky nebezpečnou věc metaforou. Právě proto řada gruzínských snímků prošla přes cenzuru, aniž by ztratila zub.

Do téhle éry patří i filmy, které Gruzínci milují dodnes. Otec vojáka (Jariskacis mama, 1964) Reza Čcheidzeho je dojemný válečný příběh starého vinaře, který se vydá hledat syna na frontu. Pirosmani (1969) Giorgiho Šengelaji vypráví o samotářském malíři Niku Pirosmanašvilim, jehož naivní obrazy dnes visí v tbiliské galerii. A satira Modré hory (Cisferi mtebi, 1983) Eldara Šengelaji si utahuje z absurdity sovětské byrokracie tak trefně, že se u ní smějete i dnes.

Tengiz Abuladze a film, který otřásl Sovětským svazem

Když padne řeč na gruzínský film, jméno Tengize Abuladzeho zazní skoro vždycky. Jeho Pokání (gruzínsky Monanieba) natočené v roce 1984 je podobenství o diktátorovi, které je zároveň účtováním se stalinismem. Snímek byl několik let zakázaný a do sovětských kin se dostal až v roce 1987, v době perestrojky – a stal se jedním z filmů, které pomohly rozlomit mlčení o zločinech minulosti.

Na festivalu v Cannes 1987 získalo Pokání Velkou cenu poroty a cenu FIPRESCI. Tvoří závěr volné trilogie, kterou předcházejí Modlitba (Vedreba, 1967) a Strom přání (Natvris che, 1976). Jestli chcete pochopit, proč Gruzínci tak intenzivně řeší paměť a vinu, začněte právě tady.

Rada z vlastní zkušenosti: nepouštějte si Pokání jako první gruzínský film. Je to náročné, symbolické dílo. Rozkoukejte se nejdřív u lehčích snímků Otara Ioselianiho a k Abuladzemu se vraťte, až vám země trochu přiroste k srdci.

Otar Ioseliani: mistr tichého humoru

Otar Ioseliani (1934–2023) je druhý pilíř gruzínského filmu. Narodil se v Tbilisi a jeho rané snímky jako Padání listí (Giorgobistve, 1966) nebo Byl jednou jeden kos (Iko šašvi mgalobeli, 1970) jsou plné laskavého pozorování obyčejných lidí, vína, hudby a marnění času – v tom nejlepším slova smyslu.

Kvůli neustálým potížím s cenzurou Ioseliani na začátku osmdesátých let odešel do Francie, kde natáčel dál až do své smrti v roce 2023. Jeho pařížské filmy jako Favorité měsíce (1984) si zachovaly stejný nespěchavý rytmus a ironický pohled na svět. Kdo má rád pomalejší, atmosférické kino, tady bude jako doma.

Sergej Paradžanov: básník na hraně dvou kultur

Sergej Paradžanov (1924–1990) se narodil v Tbilisi arménským rodičům a bývá řazen k arménské i gruzínské kinematografii zároveň – proto se o něm mluví jako o arménsko-gruzínském tvůrci. Jeho Barva granátového jablka (1969) je jedním z nejoriginálnějších filmů, jaké kdy vznikly: skoro bez dialogů, poskládaný z živých obrazů jako pohyblivá freska.

Paradžanov za svou tvorbu a svobodomyslnost zaplatil vězením. Přesto zůstal symbolem umělecké neposlušnosti celého Kavkazu. V Tbilisi se dodnes cítí jeho stopa – jeho jméno tu vysloví s úctou i lidé, kteří jinak o filmu moc nemluví.

Nová generace: gruzínský film po roce 1991

Po rozpadu Sovětského svazu a v chaosu devadesátých let gruzínská kinematografie málem zanikla – chyběly peníze, ateliéry chátraly. Zlom přišel po roce 2000, kdy se s podporou Gruzínského národního filmového centra objevila nová vlna autorů, která začala sbírat ceny po celém světě.

Tahle nová vlna má překvapivě ženskou tvář a rukopis, který se nebojí drsných témat: domácího násilí, migrace, uzavřených komunit. Skvělým příkladem je Rozkvétání (Grzeli nateli dgeebi, 2013) dvojice Nana Ekvtimišviliová a Simon Groß – syrový příběh dvou dívek v Tbilisi devadesátých let. Titíž autoři pak natočili komorní Moji šťastnou rodinu (2017) o ženě, která v padesáti opustí rodinu, aby konečně žila po svém.

Za všechny stojí zmínka Dům jiných (Schvisi sachli, 2016) režisérky Rusudan Glurjidzeové – tíživé drama z devadesátých let o rodinách, které se nastěhují do domů opuštěných po válce. Byl to její celovečerní debut, získal Velkou cenu v sekci East of the West na festivalu v Karlových Varech a Gruzie ho vyslala do boje o Oscara.

Druhý tip: Dede (2017) režisérky Mariam Chačvaniové, natočený přímo ve Svanetii. Vypráví o mladé ženě sevřené odvěkými horskými zvyky a taky měl premiéru v Karlových Varech. Kdo se chystá do svanetských věží, tady uvidí tamní svět zevnitř. Ke špičce nové generace patří i Dea Kulumbegašviliová, jejíž Beginning (Dasackisi, 2020) jako první gruzínský film vyhrál Zlatou mušli pro nejlepší film na festivalu v San Sebastiánu. A jestli chcete něco lidštějšího a vtipnějšího, zkuste Brighton 4th (2021) Levana Koguašviliho o starém gruzínském zápasníkovi, který přijede za synem do Brooklynu – snímek posbíral hlavní ceny na festivalu Tribeca.

Kde gruzínský film vidět v Gruzii

V Tbilisi jsou hlavní adresou dvě klasická kina na třídě Rustaveli – Rustaveli a Amirani. Amirani je vícesálový biograf a slouží mimo jiné jako hlavní dějiště Tbiliského mezinárodního filmového festivalu, který se koná zpravidla na začátku prosince a nabízí i gruzínské snímky s anglickými titulky.

Druhá velká přehlídka je Batumský mezinárodní artový filmový festival (BIAFF), založený v roce 2006. Koná se koncem září v Batumi a promítá stovky filmů z Gruzie i ze světa. Pokud v Tbilisi hledáte projekce s titulky mimo festival, sledujte program kina Amirani a Domu kina (Kinos sachli) – běžná multiplexová produkce bývá dabovaná nebo v ruštině, takže se předem ptejte na verzi. Retrospektivy a projekce starších gruzínských filmů čas od času pořádají také kulturní instituce a archivy v Tbilisi, proto se před cestou vyplatí mrknout na jejich aktuální program.

A jedna praktická poznámka: řadu klasik včetně Abuladzeho a Paradžanova dnes najdete zrestaurované na mezinárodních platformách a festivalech i doma. Nemusíte tedy čekat, až budete v Tbilisi – ale vidět je na plátně v zemi, kde vznikly, má úplně jiný náboj. Vstupné do gruzínských kin je navíc citelně nižší než v Česku, takže večer v biografu nezruinuje ani skromný rozpočet.

Proč se do gruzínského filmu pustit před cestou

Gruzínské filmy nejsou jen zábava na dlouhý let. Ukazují věci, které v běžném itineráři minete: jak vypadá supra zevnitř, proč se v horách drží staré zvyky, jak silně země prožila devadesátá léta i sovětskou minulost. Když pak stojíte na třídě Rustaveli nebo ve svanetské vesnici, máte najednou kontext.

Mně osobně nejvíc pomohlo, že jsem díky filmům přestal Gruzii vnímat jen jako „levnou zemi s dobrým jídlem a vínem“. Za tou pohostinností je pořádný kus dějin, humoru a smutku – a přesně to gruzínské kino umí zprostředkovat líp než cokoli jiného. Vyberte si jeden snímek na každou oblast, kterou chcete navštívit, a cesta dostane úplně jinou hloubku.

Časté otázky

Jaký gruzínský film si pustit jako první?

Začněte něčím lehčím. Filmy Otara Ioselianiho, třeba Byl jednou jeden kos, vás vtáhnou do atmosféry země bez těžké symboliky. Abuladzeho Pokání je mistrovské dílo, ale je náročné a nejvíc vynikne, když už o gruzínské historii něco víte. Postupujte od nálady k politice, ne naopak.

Jsou gruzínské filmy dostupné s titulky?

Ano. Klíčové klasiky i novější festivalové snímky bývají k vidění s anglickými titulky na filmových přehlídkách a restaurovaných edicích. V Gruzii cílí na cizince hlavně Tbiliský filmový festival a batumský BIAFF. U běžných kin se ale předem ptejte, jestli je projekce v originále, nebo dabovaná.

Kdy se konají filmové festivaly v Gruzii?

Dvě hlavní akce jsou Tbiliský mezinárodní filmový festival, obvykle na začátku prosince, a Batumský artový festival BIAFF koncem září. Oba promítají gruzínskou i světovou tvorbu, často s anglickými titulky, a jsou skvělou příležitostí vidět novou domácí produkci dřív, než se dostane jinam.

Je Sergej Paradžanov gruzínský, nebo arménský režisér?

Obojí tak trochu. Narodil se v Tbilisi arménským rodičům a pracoval napříč sovětskou kinematografií, proto ho k sobě hlásí Arménie i Gruzie. Nejčastěji se označuje jako arménsko-gruzínský tvůrce. Jeho Barva granátového jablka je dnes považována za jeden z vrcholů poetického filmu vůbec.