Cesta Gruzie k nezávislosti

Cesta Gruzie k dnešní nezávislosti byla dramatická a rozhodně ne přímočará. Od tragédie roku 1989 přes vyhlášení samostatnosti v roce 1991 vedla přes občanskou válku až k Růžové revoluci v roce 2003.

První nezávislost a její konec

Gruzie už jednou nezávislá byla. Po rozpadu carského Ruska vznikla v roce 1918 Gruzínská demokratická republika, vedená sociálními demokraty, s vlastní ústavou a parlamentem. Byl to nadějný začátek, jenže krátký – v únoru 1921 vpadla do země Rudá armáda a Gruzie zmizela na sedmdesát let uvnitř Sovětského svazu. Vzpomínka na tuhle první republiku ale nikdy úplně nevymizela a v pozdních 80. letech se stala palivem pro nové hnutí za svobodu. Datum jejího pádu i barvy tehdejší vlajky se staly symboly, ke kterým se pozdější hnutí za nezávislost vědomě hlásilo.

Konec 80. let: probuzení

Za Gorbačovovy perestrojky se v Gruzii rychle rozjelo národní hnutí. Sílily demonstrace, otevřeně se mluvilo o nezávislosti a lidé přestávali mít z režimu strach. Zlomem byl 9. duben 1989, kdy sovětské jednotky v Tbilisi rozehnaly pokojné shromáždění a zabily jednadvacet lidí. Ta noc jakoukoli víru v „reformovaný" Sovětský svaz definitivně pohřbila. Od té chvíle už nešlo o to, jestli se Gruzie osamostatní, ale kdy.

Události nabraly rychlý spád. Na jaře 1991 se konalo referendum, ve kterém se drtivá většina hlasujících vyslovila pro nezávislost. Na jeho základě parlament 9. dubna 1991 – přesně dva roky po tragédii – vyhlásil obnovení nezávislosti Gruzie. Prvním prezidentem se stal Zviad Gamsachurdia, výrazná postava disentu a národního hnutí.

Divoká 90. léta a občanská válka

Nadšení ze svobody ale rychle vystřídal chaos. Gamsachurdiova vláda se dostala do sporu s částí opozice i ozbrojených skupin a už na přelomu let 1991 a 1992 vypukl v Tbilisi ozbrojený převrat. Boje se odehrávaly přímo na třídě Rustaveli, prezident uprchl ze země a moci se chopila prozatímní rada. Do čela se brzy postavil Eduard Ševardnadze, bývalý sovětský ministr zahraničí, který se vrátil do rodné Gruzie.

Devadesátá léta byla pro Gruzii mimořádně těžká. K vnitřnímu boji se přidaly války o Abcházii a Jižní Osetii, které skončily faktickou ztrátou kontroly nad těmito územími a statisíci uprchlíků. Ekonomika se zhroutila, běžně vypadával proud i teplá voda a korupce prorostla celý stát. Nezávislost byla skutečná, ale žít se v ní dalo jen těžko.

Ztracená území: Abcházie a Jižní Osetie

Bez pochopení dvou odtržených regionů se dnešní Gruzie nedá číst. Abcházie na severozápadě u Černého moře a Jižní Osetie na severu vyhlásily na začátku 90. let odtržení a po krvavých válkách se dostaly mimo kontrolu Tbilisi. Zvlášť válka v Abcházii v letech 1992–1993 byla brutální a vyhnala odtud přes dvě stě tisíc etnických Gruzínců. Napětí nikdy úplně nevyhaslo a znovu propuklo v srpnu 2008, kdy proběhla krátká, ale intenzivní válka mezi Gruzií a Ruskem kolem Jižní Osetie.

Dnes obě území fungují jako samostatné celky pod ruským vlivem, které uznává jen hrstka států. Pro cestovatele to znamená hlavně jedno: do Abcházie ani Jižní Osetie se z gruzínské strany běžně nedostanete a vstup přes Rusko gruzínské zákony považují za nelegální. Jsou to prostě místa, kam turista nemíří. Zato pochopíte, proč jsou pro Gruzínce tak citlivá – skoro každý zná někoho, kdo odtud musel utéct.

Když dnes procházíte klidnou a prosperující třídou Rustaveli plnou kaváren, je těžké si představit, že se tady v zimě 1991–92 opravdu střílelo a některé budovy byly rozbité od dělostřelectva. Zeptejte se starších Tbiliserů – skoro každý má na tu dobu vlastní vzpomínku na tmu, frontu na chleba a hluk zvenčí. Pomáhá to pochopit, proč si tu lidé stability tak váží.

Růžová revoluce 2003

Ševardnadze zemi zklidnil, ale nedokázal ji vytáhnout z chudoby a korupce. Zlom přišel na podzim 2003 po parlamentních volbách, které opozice i pozorovatelé označili za zmanipulované. Do ulic vyšly desítky tisíc lidí vedené mladým právníkem Michailem Saakašvilim. Demonstrace vyvrcholila 22. listopadu 2003, kdy protestující s růžemi v rukou vtrhli do budovy parlamentu právě ve chvíli, kdy Ševardnadze přednášel projev. Odtud název – Růžová revoluce.

Následující den Ševardnadze bez krveprolití rezignoval. V nových volbách zvítězil Saakašvili a nastartoval razantní reformy: potírání drobné korupce, přebudování policie, zjednodušení úřadů a otevření země na Západ. Ne všechno se povedlo a i tahle éra měla své stinné stránky, ale Růžová revoluce se stala symbolem pokojné změny moci a vzorem pro další „barevné revoluce" v regionu.

Pro běžného návštěvníka jsou nejvíc vidět právě reformy po roce 2003. Gruzie se z korupčního postsovětského státu, kde jste dřív museli podmazat kdekoho, proměnila v zemi, kde policie nebere úplatky a spoustu úředních věcí vyřídíte rychle přes takzvané Domy justice – prosklené budovy, kde se dá pod jednou střechou zařídit pas i registrace firmy. Turisticky se tehdy nastartovala i vlna nových staveb, promenád a osvětlených nábřeží, které dnes berete jako samozřejmost.

Kam Gruzie směřuje dnes

Od Růžové revoluce se v čele vystřídalo víc politických táborů a země zůstává hodně rozpolcená. Jedno je ale napříč politikou společné: drtivá většina Gruzínců si přeje směřovat na Západ, do Evropské unie a NATO. Přání vstoupit do EU je dokonce zakotvené v ústavě a evropské vlajky uvidíte viset vedle gruzínských na spoustě veřejných budov. Vztah s Ruskem zůstává napjatý, hlavně kvůli okupovaným územím a válce z roku 2008.

Politika je tu pořád živá a emotivní věc a demonstrace na Rustaveliho třídě nejsou nic výjimečného. Jako cestovatel se do nich nepleťte, ale berte je jako připomínku, že gruzínská svoboda není samozřejmost – je vybojovaná a lidé si ji hlídají. Právě tahle čerstvá a nedokončená cesta k nezávislosti dělá z Gruzie mnohem zajímavější zemi než jen sbírku klášterů a vinic.

Kde po příběhu nezávislosti hledat stopy

Srdcem celého příběhu je třída Rustaveli v Tbilisi. Tady stojí budova parlamentu, před kterou se odehrál 9. duben 1989 i Růžová revoluce a poblíž jsou i pamětní desky obětem. Kousek dál je náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) se zlatou sochou svatého Jiří na sloupu – dřív tu stál Lenin, dnes patron země. Právě přejmenování a proměna tohohle náměstí hezky shrnují celý gruzínský dvacátý věk.

Za návštěvu stojí i Gruzínské národní muzeum na Rustaveliho třídě, kde je stálá expozice věnovaná sovětské okupaci a obětem represí. Dává celému příběhu tvář a čísla a je dobrým začátkem, než vyrazíte ven do ulic.

Jak se tam dostat a co k tomu vědět

Všechna tahle místa jsou v centru Tbilisi a v pohodě se dají projít pěšky za jedno dopoledne. Náměstí Svobody má vlastní stanici metra (Tavisuplebis moedani), odtud je to na Rustaveliho třídu pár minut chůze. Vstup do Národního muzea stojí orientačně kolem 15 GEL (přibližně 125 Kč), zavřeno bývá obvykle v pondělí, ale časy i ceny se můžou měnit, tak si je radši ověřte na místě.

Když jste v Tbilisi kolem 9. dubna nebo 22. listopadu, počítejte s tím, že se na Rustaveliho třídě můžou konat pietní akce nebo demonstrace. Gruzínci berou svobodu vážně a politika je tu pořád živá – jako návštěvník se držte spíš stranou a respektujte, že jde o jejich věc.

Pokud vás novodobé dějiny zajímají do hloubky, naplánujte si na centrum Tbilisi klidně celý den. Ráno projděte náměstí Svobody a Rustaveliho třídu, dopoledne věnujte Národnímu muzeu a expozici o sovětské okupaci a odpoledne se projděte po nábřeží Kury k Mírovému mostu a nové čtvrti kolem prezidentského paláce – ta ukazuje tvář země po Růžové revoluci. Během jednoho dne tak projdete skoro celé dvacáté století i to, co přišlo po něm.

Až se budete bavit s místními, zjistíte, že na posledních třicet let nemá nikdo jednoduchý názor. Někdo vzpomíná na hlad a tmu 90. let, jiný na naděje Růžové revoluce, další je zklamaný z toho, co přišlo potom. Právě ta pestrost názorů je asi nejlepší lekce, kterou si o gruzínské nezávislosti můžete odvézt – je to živý, nedokončený příběh, ne uzavřená kapitola v učebnici.

Časté otázky

Kdy Gruzie vyhlásila nezávislost?

9. dubna 1991, přesně dva roky po tragédii z roku 1989. Předcházelo tomu březnové referendum, ve kterém se naprostá většina hlasujících vyslovila pro samostatnost. Prvním prezidentem se stal Zviad Gamsachurdia. Šlo o obnovení nezávislosti – Gruzie už jednou samostatná byla v letech 1918–1921, než ji obsadila Rudá armáda.

Kdo byl Zviad Gamsachurdia?

Disident, spisovatel a vůdce národního hnutí, který se v roce 1991 stal prvním prezidentem nezávislé Gruzie. Jeho vláda ale brzy narazila na odpor a už na přelomu let 1991 a 1992 ho svrhl ozbrojený převrat. Uprchl ze země a zemřel za nejasných okolností v roce 1993. Je to dodnes rozporuplná, ale zásadní postava novodobých dějin.

Co byla Růžová revoluce?

Pokojné povstání z listopadu 2003 proti zmanipulovaným volbám a vládě Eduarda Ševardnadzeho. Demonstranti s růžemi v rukou 22. listopadu vtrhli do parlamentu a Ševardnadze druhý den bez násilí rezignoval. K moci se dostal Michail Saakašvili, který nastartoval protikorupční reformy a příklon k Západu. Revoluce dostala jméno podle růží, které měli protestující v rukou.

Kde si připomenout cestu k nezávislosti?

Nejlíp na třídě Rustaveli v Tbilisi u budovy parlamentu, kde se odehrál 9. duben 1989 i Růžová revoluce. Kousek dál je náměstí Svobody se sochou svatého Jiří. Souvislosti a jména obětí najdete v expozici o sovětské okupaci v Gruzínském národním muzeu, které je přímo na téže třídě.