Čulevi: klášter nad Adigeni

Čulevi (gruzínsky ჭულე, čtěte Čule) je klášter svatého Jiří ze 14. století na levém břehu řeky Kvabliani u vesnice Patara Zanavi, pár kilometrů od městečka Adigeni v Samcche-Džavachetii, 30 km západně od Achalciche. Uvnitř jsou fresky z roku 1381 podepsané malířem Arsenem s portréty knížecího rodu Džakeli, a kolem kostela znovu žijí mniši, kteří ho po čtyřech stoletích opuštění od roku 1999 vracejí k životu.

Skrytý klášter pod horou Persati

Jméno Čule se ve staré gruzínštině vykládá jako „skryté, zapadlé místo“ nebo „zakrytá prohlubeň“, a pojmenování sedí. Klášter stojí na úpatí hory Persati v hustém smíšeném lese nad Kvabliani, kde ho ze silnice z Achalciche do Adigeni nevidíte; objevíte ho, až odbočíte do údolí. Mnišská komunita tu žila už v 11. století a místo bylo spojené s poutním okruhem na svatého Jiří, kterému byla zasvěcena i původní modlitebna. Dnešní kupolový kostel vznikl v druhé polovině 14. století za Džakeliů, atabegů Samcche, kteří po rozpadu jednotného gruzínského království vládli celé jihozápadní Gruzii prakticky samostatně.

Čulevi nebylo jen klášter. Atabeg Aghbugha tu svolával shromáždění, na kterých pokračoval v zákonodárném díle svého předka Beky I.; výsledkem byl zákoník známý jako „Zákony Beky a Aghbughy“, jeden z klíčových pramenů gruzínského středověkého práva, který se používal ještě v 18. století. Když si prohlížíte malé údolí kolem kostela, zkuste si představit, že se tu na sněmu scházeli velmoži celé Samcche.

Džakeliové: knížata, která vládla jihu

Abyste portrétům na jižní stěně rozuměli, hodí se vědět, kdo na nich je. Džakeliové byli rod z Meschetie, který se ve 13. století vyšvihl mezi nejmocnější v zemi: Sargis I. získal v roce 1266 od Mongolů Samcche jako vlastní území mimo pravomoc gruzínského krále a titul atabega, jeho syn Beka I. (vládl zhruba 1285 až 1306) rozšířil panství od Taa až k Černému moři a sepsal první část zákoníku, kterou později doplnil Aghbugha. Kvarkvare I. a Šalva pokračovali v rodové linii ve 14. století, kdy Samcche bylo prakticky samostatný stát s vlastními kláštery, dvorem a zákony. Zarzma, Sapara a Čulevi jsou tři kláštery, které tento dvůr postavil nebo přestavěl, a ve všech třech najdete podobné rodové portréty. Čulevi má tu výhodu, že jeho skupina je datovaná rokem 1381 a jmenuje postavy nápisy, takže se podle ní identifikují i nejasné portréty jinde.

Džakeliové vládli Samcche až do 16. století, kdy se poslední z nich stali osmanskými pašy Čildiru a přijali islám. Je to historie, která vysvětluje, proč je dnešní Samcche-Džavachetie tak jiná než zbytek Gruzie: čtyři staletí pod Istanbulem, mešity i kostely, vesnice přistěhovalců z Imeretie a Arménie a kláštery, které do roku 1990 stály prázdné.

Fresky malíře Arsena z roku 1381

Nápis v písmu asomtavruli uvnitř kostela prozrazuje jméno malíře Arsena a rok 1381, kdy interiér vymaloval. To je samo o sobě výjimečné, podepsané a datované fresky jsou v Gruzii vzácné. Nejcennější je skupinový portrét Džakeliů na jižní stěně: Sargis-Saba, Beka I., Sargis II., Kvarkvare I. a Šalva, patroni kláštera, v dvorských oděvech s dlouhými pláštěm a pokrývkami hlavy, jak je známe i ze Sapary a Zarzmy. Portréty jsou poškozené, ale tváře a nápisy jsou čitelné a je to nejúplnější rodová galerie Džakeliů, jaká se dochovala. Ostatní stěny nesou výjevy z evangelií a světce; malba je tmavší a ploší než v Zarzmě, což odpovídá úpadku gruzínského umění po dvou stoletích mongolské nadvlády, jak to formulují gruzínské dějiny umění.

Kostel sám je kupolová stavba na protáhlém obdélném půdorysu bez vnějších výstupků, se dvěma vchody, západním a jižním, a s kupolí na vysokém tamburu. Konstrukčně i výzdobou patří do stejné skupiny jako Zarzma a Sapara, tedy do „samcchské školy“ 13. a 14. století, jen je skromnější a hůř zachovaná.

Čtyři století ticha a ukryté zvony

Po osmanském dobytí Samcche v 16. století klášter rychle upadal a v roce 1595 byl zcela opuštěn; většina okolních vesnic přijala islám a kostel zarostl lesem. Místní ale před odchodem ukryli v lese to nejcennější. Teprve v 80. letech 20. století lesník náhodou vykopal klášterní zvony a kus stříbrného kalicha, které putovaly do vlastivědného muzea v Achalciche. V říjnu 1999 stát vrátil klášter gruzínské pravoslavné církvi a zvony se vrátily zpátky: jeden dnes visí u vchodu do kostela, druhý u refektáře. Mnišský život obnovil arcibiskup Teodor (Čuadze), a od roku 2003 běží systematická rekonstrukce areálu.

Opravy mají za sebou smutnou předehru. V letech 1935 až 1936 se o restaurování pokusil tým ruských architektů a napáchal víc škody než užitku, protože při „opravě“ zmizely části původních architektonických detailů. Druhý pokus v 70. a 80. letech skončil nedokončený. Dnešní stav je tedy kompromis: kostel stojí, kupole je zastřešená, fresky zabezpečené, ale kdo čeká lesklou památku jako Rabati v Achalciche, bude překvapen. Čulevi je živý klášter s cestou v blátě, dřevěnými celami a obřím kamenným křížem „Čulevi Džvartamaghleba“ (Povýšení kříže), který mniši vztyčili nad areálem.

Co uvidíte dnes

Z parkoviště jdete pár minut lesem ke kostelu, který se objeví najednou na mýtině. Zvenku vás zaujme tmavší andezitový kámen a vysoký tambur, uvnitř šero, vůně vosku a portréty Džakeliů vlevo od vchodu na jižní stěně; vezměte si baterku nebo mobil, mniši nesvítí. Kolem jsou cely, refektář se zvonem, zahrada a včelín. Od kostela vede strmá lesní pěšina k vodopádu asi půl hodiny do kopce; mniši vám cestu ukážou, pokud se zeptáte, a výlet stojí za to v horku. Vstup je zdarma, dar do pokladničky je vítaný. Ženy šátek a sukni, muži dlouhé kalhoty; do cel se nechodí a mnichy nefoťte bez svolení. Návštěvníků je tu tak málo, že bratři bývají překvapení, že někdo přišel, a zároveň rádi ukážou, co je nového.

Upřímně, kdybych měl v okolí Achalciche čas jen na jeden klášter, vybral bych Saparu. Ale kdo má čas na dva, ať druhý nebude Zarzma, ale Čulevi. Zarzma je krásná a hotová; v Čulevi vidíte, jak se klášter po čtyřech stech letech znovu rodí, se vším blátem, lešením a prvním včelínem. To se za deset let už neuvidí.

Jak se tam dostat

Výchozí bod je Achalciche, kam z Tbilisi jezdí maršrutky ze stanice Didube orientačně za 15 až 20 GEL (zhruba 130 až 170 Kč), cesta 3,5 až 4 hodiny; z Borjomi je to hodina. Z Achalciche jede do Adigeni místní maršrutka několikrát denně, orientačně za 3 až 5 GEL, 45 minut. Z Adigeni je ke klášteru asi 5 km, odbočka u Patara Zanavi je značená cedulí; pěšky hodina po silnici a lesní cestě, taxi z Adigeni za pár lari. Silnice Achalciche–Adigeni je asfaltová a poslední úsek ke klášteru je zpevněná cesta sjízdná běžným autem i po dešti, byť pomalu.

Nejpraktičtější je domluvit si v Achalciche řidiče na celý den a objet tři kláštery: Saparu (12 km východně od města), Čulevi a Zarzmu (dalších 8 km od Adigeni proti proudu Kvabliani). Celý okruh je zhruba 100 km a 6 až 7 hodin; starší cestopisy uvádějí cenu 50 až 60 GEL, v roce 2026 počítejte orientačně s 80 až 120 GEL podle vyjednávání. Kdo pokračuje do Abastumani, má Čulevi přímo na cestě.

Adigeni a údolí Kvabliani

Adigeni je okresní městečko s pár tisíci obyvateli, dvěma obchody, tržnicí a jednou slušnou pekárnou u hlavní silnice; na nocleh je lepší Achalciche nebo Abastumani, kde jsou penziony za orientačně 70 až 120 GEL za pokoj. Údolí Kvabliani, které se od Adigeni táhne na západ k hřebeni Meschetie, je jeden z nejzelenějších koutů Gruzie: smrkové a bukové lesy, louky, vodopády a vesnice, ve kterých vedle sebe stojí kostel a mešita. Z Adigeni je to 20 km do lázní Abastumani s hvězdárnou a 8 km do Zarzmy. Kdo má dva dny, přespí v Abastumani, první den objede kláštery a druhý vyjede na hřeben k průsmyku Zekari (2180 m) s výhledy na Imeretii, cesta je ale od podzimu do jara zavřená sněhem.

Kdy jít

Údolí Kvabliani leží kolem 1100 metrů a je chladnější než Achalciche. Nejhezčí je konec května a červen, kdy je les sytě zelený a vodopád vodnatý, a potom říjen, kdy buky a javory zbarví celé údolí; klášterní svátek svatého Jiří se slaví 23. listopadu (Giorgoba) a v ten den sem přijdou lidé z celého Adigenska, takže je plno. V zimě sníh neodřízne silnici, ale lesní cesta ke klášteru je zledovatělá. Fresky jsou vidět stejně v každém ročním období, kostel ale nemá topení, takže v zimě vezměte rukavice i dovnitř.

Časté otázky

Co je v Čulevi nejcennější?

Fresky z roku 1381 podepsané malířem Arsenem, především skupinový portrét rodu Džakeli na jižní stěně: Sargis-Saba, Beka I., Sargis II., Kvarkvare I. a Šalva. Je to nejúplnější dochovaná rodová galerie atabegů Samcche. K tomu kupolový kostel samcchské školy 14. století, příbuzný Zarzmě a Sapaře, a vrácené zvony ukryté před Osmany.

Jak daleko je Čulevi od Achalciche a Adigeni?

Z Achalciche asi 30 km západně po asfaltové silnici na Adigeni, 40 až 50 minut autem. Z Adigeni je to kolem 5 km k vesnici Patara Zanavi a dál zpevněnou cestou do lesa, hodina pěšky nebo pár minut taxíkem. Místní maršrutka Achalciche–Adigeni stojí orientačně 3 až 5 GEL.

Je klášter funkční a platí se vstup?

Je funkční od roku 1999, kdy ho stát vrátil církvi; žije tu malá mužská komunita a od roku 2003 běží obnova. Vstup je zdarma, dar je vítaný. Platí klášterní pravidla: ženy šátek a sukni, muži dlouhé kalhoty, do cel se nechodí. Kostel je bez elektrického osvětlení, na fresky si vezměte světlo.

Dá se Čulevi spojit se Zarzmou a Saparou v jednom dni?

Dá a je to nejlepší způsob. Sapara leží 12 km východně od Achalciche, Čulevi 30 km západně a Zarzma dalších 8 km za Adigeni; celý okruh je kolem 100 km a 6 až 7 hodin včetně prohlídek. Řidič z Achalciche na celý den vyjde orientačně na 80 až 120 GEL, maršrutkami to v jednom dni nestihnete.