Chornabudži: Tamařina pevnost nad stepí

Chornabudži (gruzínsky ხორნაბუჯი), v Kachetii známé i jako Tamařina pevnost, je zřícenina pevnostního města na vápencovém útesu 4 km severně od Dedoplisckara, na východním konci hřebene Civ-Gombori ve výšce kolem 800 metrů. Z hradeb je výhled na celou Alazanskou nížinu na jedné straně a na step Širaki na druhé, a právě ten výhled je důvod, proč sem vylézt, i když z pevnosti samé zbyly jen zdi, tunely a cisterny.

Kde Chornabudži stojí

Dedoplisckaro je poslední městečko gruzínského jihovýchodu, 135 km od Tbilisi, brána do národního parku Vašlovani. Pevnost uvidíte, hned jak se na okraji města otočíte k severu: na vrcholu bílé vápencové skály, která vyčnívá z posledního výběžku hřebene Civ-Gombori, trčí k nebi zbytky věží. Skála má na jižní straně strmé stěny, na severní spadá do Alazanské nížiny, a sedlo mezi ní a hřebenem bylo podle gruzínských historiků zčásti prokopáno uměle, aby se pevnost dala bránit ze všech stran. Pod útesem vedla cesta spojující údolí Alazani s kopci Gombori a dál s dnešním Ázerbájdžánem a Íránem, a kdo držel Chornabudži, kontroloval ji.

Od Vachtanga Gorgasaliho po Mongoly

Archeologický výzkum ze 70. let ukázal, že na útesu se sídlilo už v předkřesťanské době, nejspíš od konce 1. tisíciletí před naším letopočtem, kdy šlo o jediné opevnění hlídající údolí řek Iori a Alazani. První písemné zprávy pocházejí z 5. století, z doby krále Vachtanga I. Gorgasaliho, který po založení Sveticchoveli zřídil v Chornabudži biskupství a město svěřil synovi Dačimu. Gruzínské prameny tak mluví o „pevnostním městě“ s katedrálou, ne jen o hradu. Koncem 5. nebo začátkem 6. století ho dobyli Sásánovci a město pod skálou zničili; pevnost přežila a osídlení se obnovilo. Od 8. století, po vzniku království Hereti, bylo Chornabudži jeho správním střediskem.

Přídomek Tamařina pevnost pochází z tradice, že hrad ve 13. století přestavěla královna Tamar, a že i název Dedoplisckaro, „královnin pramen“, upomíná na ni. Historici jsou opatrní: část z nich se domnívá, že zmínky v kronikách se mohou týkat jiné pevnosti, a jistý zdroj pro Tamařinu přestavbu nemáme. Legenda ale v Kachetii žije dál a místní vám ji budou vyprávět s naprostou jistotou. Jisté je, co přišlo potom: kolem roku 1264 vyplenil Chornabudži mongolský nájezd pod Berkem a město pod skálou tím skončilo; podle tradice se přeživší obyvatelé odstěhovali do Sighnaghi.

Perský chán, Saakadze a vězení krále Teimuraze

Pevnost na rozdíl od města žila dál. V 17. století, když Kachetii ovládal šáh Abbás I., tu sídlil jeho místodržící Pejkar-chán; na jaře 1625 pevnost dobyl Giorgi Saakadze během povstání, které po bitvě u Marabdy skončilo neúspěchem, ale Chornabudži zůstalo gruzínské. Král Teimuraz I. tu pak věznil politické odpůrce. V 18. století hradby obnovil Erekle II. v rámci obrany Kachetie před nájezdy z Dagestánu, město se ale pod skálu nikdy nevrátilo. Od 19. století pevnost chátrá a dnes je to zřícenina; místní samospráva v posledních letech upravila přístupovou cestu a postavila dole vyhlídkovou věž pro pozorování ptáků, žádná velká rekonstrukce hradeb ale zatím neproběhla.

Co nahoře uvidíte

Z pevnosti zůstaly úseky hradeb, zbytky několika věží, schodiště vytesaná do skály, krátké tunely, které spojují úrovně opevnění, a kamenné cisterny na vodu, bez nichž by posádka na suchém vápenci nevydržela týden. Nejvýš položená část na samém vrcholu útesu je citadela, níž k jihu bývalo město. Hlavní zážitek je ale výhled. K severu máte pod sebou celou Alazanskou nížinu s vinicemi a za ní, při dobré viditelnosti, zasněžený hřeben Velkého Kavkazu na dagestánské hranici. K jihu a východu se táhne step Širaki, zvlněná žlutohnědá pláň, která na jaře zezelená a v červnu znovu vybledne, a za ní se ztrácí kopce směrem k Vašlovani. Je to jedno z mála míst v Gruzii, kde vidíte v jediném otočení hory, vinice i polopoušť.

Širaki: step pod pevností

Pláň, kterou vidíte z hradeb na jih, se jmenuje Širaki a je to nejsušší zemědělský kraj Gruzie. Vysoko položená plošina kolem 600 až 800 metrů mezi hřebenem Civ-Gombori a kaňony Vašlovani dostává jen kolem 400 mm srážek ročně, přesto je to obilnice země: na jaře je celá zelená pšenicí, v červnu zlatá a od července do podzimu hnědá a prázdná. Mezi poli zůstaly ostrůvky původní stepi s pelyňkem a na jaře s divokými tulipány a kosatci, a nad nimi krouží dravci, kteří hnízdí v kaňonech Vašlovani: supi bělohlaví, orli královští a stepní, v zimě i orli mořští. Vyhlídková věž pod pevností byla postavena právě pro ně a od dubna do června je tu kolem úsvitu živo. Kdo se dívá dobře, uvidí z pevnosti i stáda ovcí, která na jaře táhnou z Širaki do hor Tušetie po staré pastevecké cestě, a to je výjev, který se v Gruzii nemění tisíc let.

Jak nahoru

Z centra Dedoplisckara je to k úpatí skály 4,4 km po cestě, 13 až 15 minut autem. Poslední úsek je prašná a kamenitá cesta, kterou po suchu zvládne běžné auto s opatrným řidičem, po dešti ale jen terénní vůz; taxi z města vyjde orientačně na 20 až 30 GEL (170 až 260 Kč) s čekáním. Od parkoviště pod skálou vede pěšina strmě nahoru, 20 až 30 minut, poslední metry jsou lezení po vytesaných schodech a hladkém vápenci. Pevné boty jsou nutné a kdo má závrať, ať zůstane na nižší úrovni hradeb; horní citadela nemá zábradlí a sráz pod ní je kolmý.

Kdo chce celý den, jde pěšky z Dedoplisckara. Značený okruh přes pevnost a vyhlídkovou věž měří asi 17 km s převýšením 540 metrů a trvá 5 hodin; náročnost je v terénu, ne v délce, protože cesta po hřebeni je kamenitá a bez stínu. Na trase není voda. Správa národního parku Vašlovani v Dedoplisckaru vám dá mapu a aktuální informace o stavu cesty; pevnost leží mimo park, ale správa ji uvádí mezi svými doporučenými cíli.

Přijeďte pozdě odpoledne, ne ráno. Dopoledne je Alazanská nížina pod oparem a step vybledlá; po čtvrté hodině se nížina rozsvítí ze strany, Kavkaz vystoupí z mlhy a step Širaki změní barvu na zlatou. Hodinu před západem je Chornabudži nejkrásnější vyhlídka celé Kachetie a většinou na ní nikdo není.

Kdy jít a co si vzít

Jaro, od poloviny dubna do začátku června, je nejlepší: step kvete, je teplo, ne horko, a viditelnost na Kavkaz bývá nejlepší. Léto je v Dedoplisckaru kruté, přes 35 °C a na útesu bez stínu, v tom případě jděte nahoru za úsvitu nebo před západem. Podzim od září do října je druhá šance, s vinobraním v nížině. V zimě je přístupné, ale vápenec je po dešti a námraze zrádný a cesta k úpatí po blátě neprůjezdná. Vezměte si minimálně 1,5 litru vody na osobu, čepici, pevné boty, dalekohled na ptáky (nad skálou krouží supi bělohlaví a orli) a na jaře repelent proti klíšťatům, kterých je v trávě pod skálou hodně. Vstup je zdarma, nikdo nic nevybírá; nahoře nejsou cedule ani koše, takže odpadky zpátky do batohu. Počítejte s větrem: na útesu fouká skoro vždy a na podzim tak silně, že se na horní citadele špatně stojí, takže batoh raději nechte dole u hradeb a nahoru jděte nalehko. Mobilní signál je na skále dobrý, dole na cestě horší; stáhněte si trasu předem.

Dedoplisckaro, Vašlovani a okolí

Chornabudži je přirozený první bod každé cesty na gruzínský jihovýchod. Maršrutky z Tbilisi (Samgori) jedou do Dedoplisckara 2,5 až 3 hodiny za orientačně 10 až 12 GEL. V městečku jsou penziony za orientačně 60 až 100 GEL za pokoj, vinný sklep a správa národního parku, kde si vyřídíte povolenky do Vašlovani: Orlí kaňon na okraji města, „Pantišarův“ kaňon, bahenní sopky u Kily Kupry a step s divokými poli tulipánů, to všechno je od pevnosti pár desítek kilometrů. Kdo jede na sever, má to do Sighnaghi 50 km a do Lagodechi 90 km. Na jeden den se dá spojit Chornabudži s Orlím kaňonem a sklepem v Dedoplisckaru, na dva dny přidejte Vašlovani s terénním autem a průvodcem.

Časté otázky

Postavila Chornabudži opravdu královna Tamar?

Nejspíš ne od základu. Pevnost existovala už v 5. století za Vachtanga Gorgasaliho a sídlilo se tu od konce 1. tisíciletí před naším letopočtem. Tradice připisuje Tamar přestavbu ve 13. století a název Dedoplisckaro, „královnin pramen“, ale historici upozorňují, že kronikářské zmínky se mohou týkat jiné pevnosti. Jméno „Tamařina pevnost“ je tedy legenda, ne doložený fakt.

Jak náročný je výstup?

Od parkoviště pod skálou 20 až 30 minut strmě nahoru, poslední metry po vytesaných schodech a hladkém vápenci bez zábradlí; s pevnými botami to zvládne každý bez závratě, s dětmi raději jen k nižší úrovni hradeb. Pěší okruh z Dedoplisckara má 17 km, 540 metrů převýšení a trvá 5 hodin, bez vody a stínu.

Potřebuju terénní auto?

Za sucha ne, posledních pár kilometrů prašné cesty k úpatí zvládne běžné auto pomalu. Po dešti ano, nebo taxi z Dedoplisckara za orientačně 20 až 30 GEL s čekáním. Pevnost je 4,4 km od centra, 13 až 15 minut jízdy, z Tbilisi 135 km, 2 a čtvrt hodiny autem nebo 2,5 až 3 hodiny maršrutkou za 10 až 12 GEL.

Co je z pevnosti vidět?

Na sever Alazanská nížina s vinicemi a za ní hřeben Velkého Kavkazu na hranici s Dagestánem, na jih a východ step Širaki až ke kopcům Vašlovani. Nejlepší světlo je hodinu před západem slunce; dopoledne bývá nížina pod oparem. Na samé skále uvidíte zbytky hradeb, věží, vytesaná schodiště, tunely a cisterny.