Cughrughašeni: klenot gruzínské architektury

Cughrughašeni (gruzínsky წუღრუღაშენი) je kupolový kostel svatého Jiří z let 1212 až 1222, který stojí na svahu nad říčkou Bolnisisckali jen 2 km od slavné baziliky Bolnisi Sioni v Kvemo Kartli. Je menší než jeho slavnější sourozenci Betania, Kvatachevi a Pitareti, ale má nejvyšší tambur z nich všech a fasády tak hustě tesané, že vypadá spíš jako šperk než jako stavba.

Poslední stavba zlatého věku

Kostel vznikl za vlády Giorgiho IV. Laši (1212–1222), syna královny Tamary, v posledním desetiletí před prvními mongolskými nájezdy. To je důležité: Cughrughašeni patří k úplně posledním stavbám gruzínského „zlatého věku“, kdy stát ještě měl peníze a dílny na náročnou kamenickou práci. Nápis vpravo od západního vchodu je psán jménem Hasana, syna Arsena, který stavbu inicioval a financoval, a zmiňuje i krále Giorgiho, podle něhož se kostel datuje. Hasan nebyl král ani biskup, ale místní velmož; muslimsky znějící jméno u gruzínského křesťanského donátora není ve 13. století nic zvláštního, Kvemo Kartli bylo pohraničí, kde se jména i rody mísily.

Název se obvykle vysvětluje jako „stavba Cughrughova“ (gruzínská přípona -šeni znamená „postavený“), kdo byl Cughrugh, ale nevíme. Rozdíly ve stylu ornamentů na kupoli ukazují, že tambur byl později opravován, nejspíš po některém z nájezdů 14. až 17. století, kdy Bolnisko opakovaně plenila vojska Tamerlána a perských šáhů. Kostel ale nikdy nezanikl a dnes je znovu fungující, s malým mužským klášterem v nenápadných budovách za ním.

Proč vypadá jako věž

Půdorys je klasický vepsaný kříž s kupolí nad středem, jako u Pitareti nebo Betanie. Co Cughrughašeni odlišuje, jsou proporce: výška kupole měřená zvenku od paty tamburu po špičku kuželové střechy je dva a půl krát větší než její průměr. Výsledek je štíhlý válec s deseti okny, který se z dálky nad svahem tyčí jako věž, a právě ten vám při příjezdu od Bolnisi padne do oka jako první. V gruzínské architektuře je to neobvyklé; většina kupolí 12. a 13. století je nižší a širší.

Kostel je postaven z kamene tří barev, zlatavého, tmavě fialového a modravého, které kameníci střídali v pásech a rámech, takže fasády hrají barvami i bez malby. Okna tamburu mají hustě tesané rámy s pletenci a rostlinnými úponky, na vrcholu kupole je reliéfní kříž, východní průčelí má velký zdobený kříž a výklenky. Uvnitř zůstaly jen fragmenty maleb, zato tu uvidíte dvě velké novější ikony a ve výklenku kopii bolniského kříže. Nejsilnější zážitek je ale světlo: deset oken v tamburu nasvítí střed kostela, zatímco ramena kříže zůstávají v šeru, a reliéfní kříž na vrcholu kupole se v dopoledním světle doslova rozsvítí, jak píše i oficiální popis na georgia.travel.

Areál a okolí

Kostel obklopuje kamenná ohradní zeď se dvěma branami: novější jižní, kterou dnes vcházíte, a starší západní, na níž visí zvony. Uvnitř zdi jsou skromné klášterní budovy, zahrada a výhled do údolí Bolnisisckali, který je sám o sobě důvod se zdržet; v okolí není žádná zástavba, jen pole, pastviny a vinice. V zahradě bývá v létě ticho přerušované jen zvony a hlasem mnichů, a to je v okruhu 70 km od Tbilisi vzácnost.

Dva kilometry pod kostelem leží Bolnisi Sioni, trojlodní bazilika z let 478 až 493, nejstarší datovaná křesťanská stavba Gruzie s nejstaršími dochovanými gruzínskými nápisy. Rozdíl sedmi století mezi oběma stavbami se dá přejít pěšky za půl hodiny, a to je podle mě největší lákadlo celé lokality: ráno bazilika, za hodinu kupolový kostel, obojí bez front.

Čtyři sourozenci: Betania, Kvatachevi, Pitareti a Cughrughašeni

Dějiny umění řadí Cughrughašeni do skupiny kupolových kostelů z doby Tamary a jejího syna, společně s Betanií u Tbilisi, Kvatachevi u Kaspi a Pitareti v soutěsce Chrami. Všechny čtyři mají stejný půdorys vepsaného kříže, stejný typ fasádní výzdoby s velkým křížem na východní straně a stejný okruh dílen, jen pokaždé jiný důraz. Betania má fresky s portrétem Tamary, Pitareti nejzachovalejší plášť kamenické výzdoby, Kvatachevi nejčistší proporce. Cughrughašeni je z nich nejmenší, ale má nejvyšší tambur a nejbarevnější kámen, a je zároveň nejsnáz dostupné: k Betanii se jede horskou cestou, k Pitareti jen terénním autem nebo pěšky, kdežto sem dojedete běžným autem od Bolnisi za deset minut. Kdo si chce udělat představu o gruzínské architektuře zlatého věku za jediný den, má v Cughrughašeni nejlevnější vstupenku.

Stojí za to všimnout si i toho, co tu chybí. Na rozdíl od Betanie nebo Pitareti nemá Cughrughašeni boční předsíň a jeho interiér je nápadně vysoký a úzký, takže působí spíš jako šachta světla než jako prostor pro shromáždění; to odpovídá tomu, že kostel stavěl soukromý donátor pro malou komunitu, ne král pro dvůr. Kameníci si ale nedovolili šetřit na detailu: okna tamburu, římsy a východní kříž jsou propracované stejně jako na velkých královských stavbách.

Bolnisi: Němci, víno a nejstarší nápisy

Bolnisi není jen zastávka maršrutky. Město vzniklo roku 1818 jako německá kolonie Katharinenfeld, kterou založili švábští osadníci z Württemberska; do roku 1941, kdy je sovětská moc deportovala do Kazachstánu a na Sibiř, tu stály hrázděné domy, luteránský kostel a sklepy, ve kterých Němci dělali víno po svém. Část domů s typickými dřevěnými balkony a kamennými sklepy na hlavní třídě stojí dodnes a v několika z nich dnes sídlí vinařství, která se k německé tradici hlásí. Vesnice Bolnisi s bazilikou Sioni leží o pár kilometrů dál a dostala jméno po ní. Pro Čecha je to zajímavá paralela: i tady šlo o kolonisty ze střední Evropy, kteří přinesli jiný styl stavění, a i tady po nich zbyly domy bez lidí.

Bolniské víno dnes zažívá renesanci. Místní sklepy dělají saperavi a rkaciteli v kvevri, pořádají degustace a každý podzim se ve městě slaví vinobraní; odpolední zastávka ve sklepě je přirozený závěr dne po kostelích, ale pochopitelně s řidičem, který nepije.

Jak se tam dostat

Nejbližší hub je město Bolnisi, 65 km jihozápadně od Tbilisi. Maršrutky do Bolnisi jezdí z tbiliské stanice Samgori (Navtlughi) zhruba každou hodinu, orientačně za 5 až 7 GEL (45 až 60 Kč), cesta trvá hodinu a čtvrt až hodinu a půl. Z Bolnisi je kostel asi 8 km po silnici směrem na vesnici Bolnisi (dřívější německá kolonie Katharinenfeld) a dál k Sioni; taxi z autobusové zastávky k oběma kostelům s čekáním vyjde orientačně na 30 až 50 GEL. Autem z Tbilisi počítejte hodinu a čtvrt po dálnici na Marneuli a dál po silnici S7, poslední úsek od Sioni k Cughrughašeni je zpevněná cesta sjízdná běžným autem. Kdo jde pěšky, vyjde od baziliky po cestě podél říčky; stoupání je mírné, půl hodiny.

Vstup je zdarma. Kostel bývá otevřený přes den, mniši ale mají bohoslužby ráno a večer a v tu dobu se dovnitř nechodí; nejjistější je přijet mezi 10. a 16. hodinou. U brány najdete sukně a šátky k zapůjčení, muži bez kraťasů.

Mám pocit, že Cughrughašeni trpí tím, co trpí každé dobré místo vedle slavnějšího: lidé přijedou k Sioni, odškrtnou „nejstarší kostel“ a odjedou. Udělejte to naopak. Nejdřív se vyšplhejte sem, sedněte si do trávy pod tambur a teprve potom sjeďte dolů k bazilice. Ten kontrast mezi prostou halou 5. století a tesaným šperkem 13. století je celá gruzínská architektura v jednom dopoledni.

Kdy jít

Bolnisko leží v 500 až 600 metrech a je to nejteplejší kout Kvemo Kartli: v červenci a srpnu bývá přes 35 °C a svah nad kostelem je bez stínu. Nejlepší je duben až začátek června, kdy jsou pole zelená a kvetou ovocné sady, a potom druhá polovina září až říjen, kdy se v okolí sklízí hrozny a v Bolnisi se slaví vinobraní. V zimě je kostel přístupný, sníh tu dlouho neleží, ale šedé nebe barvy kamene zabíjí. Fotografové: fasády jsou nejlepší ráno, kdy slunce svítí na východní kříž, a před západem, kdy se zlatavý kámen rozsvítí z boku.

Co spojit v jednom dni

Kvemo Kartli je na denní okruh z Tbilisi ideální. Osvědčená kombinace: ráno Bolnisi Sioni a Cughrughašeni, poledne v Bolnisi (město má kavárny na hlavní třídě a trh), odpoledne Dmanisi, 30 km dál na západ, kde v troskách středověkého města našli lebky lidí staré 1,8 milionu let; muzeum je otevřeno od jara do podzimu. Kdo má terénní auto a chuť, přidá trosky města Samšvilde na ostrohu nad Chrami, které leží od Bolnisi 25 km směrem na Tetrickaro. Vína z Bolnisi jsou samostatná kapitola: místní sklepy, některé v domech bývalých německých kolonistů, dělají saperavi a rkaciteli, které stojí za zastavení, ale s řidičem.

Časté otázky

Čím je Cughrughašeni výjimečné?

Proporcemi kupole. Tambur je zvenku dva a půl krát vyšší, než je jeho průměr, což je v gruzínské architektuře ojedinělé a dává kostelu věžovitou siluetu. K tomu fasády z kamene tří barev s hustou tesanou výzdobou a nápis donátora Hasana, syna Arsena, který stavbu datuje do let 1212–1222, do úplného závěru zlatého věku.

Jak daleko je Cughrughašeni od Bolnisi Sioni?

Asi 2 km, půl hodiny pěšky do mírného kopce podél říčky Bolnisisckali, nebo pět minut autem po zpevněné cestě. Obě památky se běžně navštěvují společně; od autobusové zastávky v Bolnisi je to k nim 8 km a taxi s čekáním vyjde orientačně na 30 až 50 GEL.

Je kostel fungující?

Ano. V nenápadných budovách za kostelem žije malá mužská komunita, ráno a večer se slouží bohoslužby a v tu dobu se dovnitř nevstupuje. Přes den je kostel otevřený, vstup je zdarma, u brány jsou k zapůjčení sukně a šátky. Platí obvyklá pravidla: bez kraťasů, bez focení mnichů bez svolení.

Dostanu se tam bez auta?

Dostanete. Maršrutka z Tbilisi (Samgori) do Bolnisi jede hodinu a půl za orientačně 5 až 7 GEL, odtud taxi ke kostelům nebo pěšky 8 km po silnici přes vesnici Bolnisi. Kdo chce stihnout i Dmanisi, ať si v Bolnisi domluví taxi na celé odpoledne, orientačně 80 až 120 GEL.