Tobavarčchili: trek ke Stříbrnému jezeru

Tobavarčchili, doslova Stříbrné jezero, je soustava ledovcových jezer vysoko v Egriském hřebeni v Samegrelu na západě Gruzie. Dostat se k němu znamená několikadenní trek s nocováním ve stanu, ale odměnou je jedno z nejodlehlejších a nejtišších míst v celé zemi.

Co je Tobavarčchili

Jde o skupinu vysokohorských jezer v Egriském hřebeni, který odděluje Samegrelo od Svanetie. Největší z nich, samotné Tobavarčchili, leží ve výšce kolem 2650 metrů nad mořem. Název pochází z mingrelštiny, jazyka Samegrela: toba znamená jezero a varchkhili stříbro. Vodní hladina totiž za jasného dne stříbřitě až modře jiskří, a právě odtud jméno Stříbrné jezero.

Kromě hlavního jezera se cestou míjí i další – menší Ochodže (někdy zvané Malé Tobavarčchili), Didgele nebo Kaljaši. Hlavnímu jezeru místní přezdívají také Čitagvalova toba, tedy Jezero Rudé hory, podle zbarvení okolních svahů. Dohromady tvoří jednu z nejdivočejších jezerních oblastí gruzínského Kavkazu, kam se běžný turista prostě nedostane.

Proč sem vyrazit

Hlavní lákadlo je odloučenost. Na trase nejsou žádné vesnice, penziony ani obchody, telefonní signál zmizí hned první den a jakmile minete poslední pastevecké boudy, jste na několik dní odkázaní jen na sebe a to, co si nesete. Pro řadu lidí je právě tohle ta pravá odměna – ticho, hvězdy bez světelného smogu a pocit, že jste opravdu daleko od civilizace.

Druhým důvodem je krajina. Trek prochází bukovými lesy, alpskými loukami plnými květin i kamenitými sedly a vrcholí u řetězce jezer pod skalními stěnami. Málokterá gruzínská trasa nabídne takovou proměnu prostředí během jediného výletu. A protože je logisticky náročná, potkáte tu zlomek lidí oproti populárním trekům ve Svanetii. Zatímco trasa z Mestie do Ušguli má v sezoně na cestě stovky lidí denně, tady se klidně stane, že celý den nepotkáte živou duši kromě pastevce a jeho stáda.

Tohle není trek, na který se vydáte spontánně s batohem z hostelu. Bez zkušeného průvodce a pořádné výbavy se sem nepouštějte – trasa není značená tak, jak jsme zvyklí z Alp, počasí se mění z hodiny na hodinu a v případě potíží je pomoc daleko. Kdo ale výpravu nepodcení, zažije jeden z nejsilnějších horských výletů v Gruzii.

Jezera, kvůli kterým jdete

Vrcholem trasy je řetězec jezer roztroušených pod skalními hřbety. Hlavní Tobavarčchili je největší a nejfotogeničtější – hladina se za bezvětří leskne do stříbrna a odráží okolní štíty. Menší Ochodže leží níž a bývá tišší, Didgele a Kaljaši jsou další z jezer, která se cestou míjejí. Každé má trochu jiný charakter podle toho, jak vysoko leží a jak dlouho u něj v sezoně vydrží sníh.

Ráno u hlavního jezera patří k nejsilnějším zážitkům celého treku. Když se hladina zklidní a mlha se zvedne ze sedel, pochopíte, proč místní mluví o stříbře. Voda je ledová, ale otužilci si tu odbývají rychlou koupel s výhledem, který si jinde v Gruzii nekoupíte.

Jak dlouhý trek to je

Počítejte se čtyřmi až šesti dny náročné chůze a zhruba 50 kilometry, pokud jde o samotné jádro trasy; při delších variantách se ujde i 70 a více kilometrů. Nejběžnější itinerář je přechod z bodu do bodu z Muchuri do Chaiši (nebo opačně), který se dělá obvykle pět až sedm dní. Nejvyšší sedla dosahují kolem 2900 metrů a převýšení nasčítané za celý trek je značné.

Nocuje se výhradně ve stanu, žádné chaty na trase nejsou. To znamená nést s sebou stan, spacák, vařič, jídlo na všechny dny a dostatek vrstev oblečení. Část logistiky – třeba dovoz zavazadel autem po sjízdném úseku nebo koně na přenos nákladu – řeší organizované výpravy, což je jeden z důvodů, proč většina lidí jde s agenturou nebo místním průvodcem.

Kudy trasa vede

Klasický nástup je v malé vesnici Muchuri v horách Samegrela. Odtud se stoupá lesem k prvním pasteveckým lukám, přes sedla se postupně dojde k jezerní oblasti a k samotnému Tobavarčchili. Kdo pokračuje celým přechodem, sestupuje pak na svanetské straně k Chaiši u Inguri. Existují i kratší varianty tam a zpět, kdy se k hlavnímu jezeru vyjde a stejnou cestou se turista vrací, ale ochudí se tím o proměnu krajiny mezi Samegrelem a Svanetií.

Právě proto je oblíbený směr z Muchuri do Chaiši: začne se v mírnějším samegrelském podhůří a končí u svanetských hor. Ať zvolíte kterýkoli směr, dopravu na obou koncích je nutné vyřešit dopředu, protože ani na jednom konci nečeká pravidelná linka, která by vás svezla přesně tam, kam potřebujete.

Jak se dostat na start

Muchuri leží zhruba 300 kilometrů od Tbilisi, takže samotný přesun na start zabere kus dne. Nejsnazší je dojet do Zugdidi, hlavního města Samegrela – z Tbilisi tam vede noční i denní vlak a jezdí i maršrutky, z Kutaisi je to blíž a jeho letiště bývá nejlevnější branou do západní Gruzie. Ze Zugdidi se pak do hor k Muchuri pokračuje místní dopravou nebo domluveným transferem; poslední úsek k nástupu bývá po horší cestě, takže se často řeší terénním autem.

Protože veřejná doprava do hor je nepravidelná, většina trekařů si transfer i vyzvednutí na druhém konci domlouvá předem s průvodcem nebo agenturou. Ušetří to spoustu nervů a hlavně to zajistí, že vás na konci trasy u Chaiši opravdu má kdo odvézt.

Kdy vyrazit

Sezona je krátká a nekompromisní. Trasa je průchozí zhruba od poloviny července do září, přičemž nejspolehlivější bývají konec července a srpen. Mimo tohle okno leží ve výškách a v sedlech sníh, který je nebezpečný a znemožňuje průchod. Ani v hlavní sezoně ale není nic jisté – v horách přijdou mlhy, deště i ochlazení pod bod mrazu, a to i v srpnu. Předpověď proto sledujte a mějte v plánu rezervní den pro případ, že vás počasí zdrží.

Praktické tipy

Berte to jako plně soběstačnou expedici. Nutné je kvalitní vybavení na vícedenní stanování, dostatek jídla, filtr nebo tablety na vodu z potoků a lékárnička. Signál není, takže se hodí offline mapy, případně satelitní komunikátor pro nouzové situace. Boty musí být rozchozené a nepromokavé, protože brodění potoků a bahnité úseky patří k věci.

Kdo nemá zkušenosti s vícedenními treky ve velehorách nebo s orientací v neznačeném terénu, ať jde s místním průvodcem. Nejde o pýchu, ale o bezpečnost: v případě zranění nebo špatného počasí je nejbližší pomoc daleko a bez signálu se přivolává těžko. Fyzicky je trek náročný, takže se na něj vyplatí přijít připravený a s dostatečnou kondicí, ne ho brát jako první vážnější horskou túru v životě.

Trek se dá pěkně spojit s dalším cestováním po západní Gruzii. Než vyrazíte do hor, stojí za zastávku Kutaisi s okolními jeskyněmi a kláštery, a pokud přechod ukončíte na svanetské straně u Chaiši, máte odtud blízko do Mestie, srdce Svanetie s věžovými domy. Řada lidí si proto z Tobavarčchili a okolních regionů skládá delší, dvoutýdenní cestu po méně známé části země, kde turistů výrazně ubývá.

Co si nesmíte zapomenout sbalit

Protože na trase nekoupíte vůbec nic, seznam výbavy je delší než u běžné túry. Základ vypadá takhle:

Stan, spacák do nízkých teplot a karimatka – noci ve výškách kolem 2500 metrů jsou i v srpnu studené.
Vařič, palivo a nádobí, plus jídlo na všechny dny včetně rezervy pro případ zdržení.
Filtr nebo dezinfekční tablety na vodu; potoků je dost, ale pití ze stojatých jezer není nejlepší nápad.
Nepromokavá bunda a kalhoty, vrstvy oblečení, čepice a rukavice – počasí se láme z hodiny na hodinu.
Rozchozené nepromokavé boty a náhradní ponožky, protože brodění a bahno patří k trase.
Lékárnička, čelovka, offline mapy a ideálně satelitní komunikátor kvůli chybějícímu signálu.

Váha batohu je tu zásadní téma. Právě proto řada výprav využívá koně nebo dovoz části zavazadel autem po sjízdném úseku – ušetří to nohy i kolena hned první náročný den.

Časté otázky

Jak dlouho trvá trek k Tobavarčchili?

Jádro trasy zabere zhruba čtyři až šest dní náročné chůze a asi 50 kilometrů. Klasický přechod z Muchuri do Chaiši se ale dělá obvykle pět až sedm dní a při delších variantách se ujde i přes 70 kilometrů. Nocuje se výhradně ve stanu, na trase nejsou žádné chaty ani vesnice, takže počítejte s plně soběstačnou vícedenní výpravou.

Zvládnu Tobavarčchili bez průvodce?

Pro naprostou většinu lidí se to nedoporučuje. Trasa není značená evropským způsobem, telefonní signál na ní není a v případě potíží je pomoc daleko. Zkušený průvodce navíc řeší dopravu na obou koncích i přenos nákladu. Bez solidních zkušeností s vícedenními velehorskými treky a orientací v neznačeném terénu jděte s místním průvodcem nebo agenturou.

Kdy je nejlepší čas na trek?

Trasa je průchozí zhruba od poloviny července do září, nejspolehlivější jsou konec července a srpen. Mimo toto okno leží v sedlech sníh a přechod je nebezpečný. I v hlavní sezoně počítejte s mlhami, deštěm a ochlazením pod nulu, proto sledujte předpověď a mějte v plánu rezervní den pro případ, že vás počasí zdrží na jednom místě.

Odkud trek začíná a jak se tam dostanu?

Nejběžnější nástup je vesnice Muchuri v horách Samegrela, asi 300 kilometrů od Tbilisi. Nejsnazší cesta vede přes Zugdidi, kam z Tbilisi jezdí vlak i maršrutky; z Kutaisi je to blíž. Ze Zugdidi se k Muchuri pokračuje místní dopravou nebo domluveným transferem, poslední úsek často terénním autem. Transfer i vyzvednutí na konci trasy si vyřešte předem.