Abudelauri: barevná jezera v Chevsuretii
Tři různobarevná jezera pod masivem Čauchi v Chevsuretii. Jak se dostat do Rošky, kolik zabere túra, kdy vyrazit a co čekat od modrého, zeleného i bílého jezera.
Abudelauri jsou tři horská jezera pod masivem Čauchi v Chevsuretii – jedno zelené, jedno modré a jedno bílé, každé s jinou barvou vody a v jiné nadmořské výšce. Dají se zvládnout jako celodenní túra z vesnice Roška a patří k nejfotogeničtějším místům východní Gruzie.
Co jsou Abudelaurská jezera
Leží na severovýchodě země, v horské oblasti Chevsuretie (administrativně spadá pod Dušetskou municipalitu), přímo pod zubatým hřebenem Čauchi. Tenhle masiv se kvůli svým strmým věžím a ostrým vrcholům přezdívá gruzínské Dolomity a tvoří pozadí většiny fotek, které z jezer uvidíte. Vodní plochy leží roztroušené ve výškách zhruba 2600 až 2800 metrů nad mořem, takže i v létě u nich bývá znatelně chladněji než v údolí.
Zvláštní na trojici je, že každé jezero má jinou barvu, a není to trik fotoaparátu. Bílé jezero za svůj mléčný odstín vděčí uhličitanům, které se ve vodě rozpouštějí, jakmile se prohřeje. Modré a zelené jezero dostávají barvu od ledovcových usazenin – jemné částice ve vodě rozptylují sluneční světlo do modra a zelena. V praxi to znamená, že za jasného dne barvy září, kdežto pod mrakem zešednou. Kdo chce vidět tu pravou tyrkysovou modř, ať vyráží za dobré předpovědi.
Proč sem vyrazit
Hlavní tah je kombinace tří různobarevných jezer a dramatické kulisy Čauchi na jednom místě. Modré jezero je největší a nejvíc fotografované, zelené leží nedaleko a bílé je nejvýš a nejdál – k němu dojde jen část návštěvníků. Ke každému se přitom váže jiný charakter krajiny: od travnatých svahů s pasoucími se koňmi po kamenitá pole těsně pod hřebenem.
Druhý důvod je klid. Chevsuretie je jedna z nejméně turisticky vyšlapaných částí Gruzie a i v hlavní sezoně tu narazíte na zlomek lidí oproti Kazbegi nebo Svanetii. Když vyrazíte brzy ráno, můžete mít modré jezero chvíli skoro sami pro sebe – a to se u srovnatelně krásných míst v Gruzii povede málokdy. Za tenhle klid ovšem platíte horší dostupností, takže je to výlet spíš pro ty, kdo se nebojí trochu logistiky a odlehlejší cesty.
Nenechte se zlákat jen k modrému jezeru a hned zpátky. Trvá to sice o hodinu déle, ale kdo vyšlápne i k bílému jezeru pod samotný hřeben, uvidí Čauchi zblízka a mine dav, který se otočí u toho prvního. Většina jednodenních výletů se k bílému jezeru vůbec nedostane.
Jak se sem dostat
Nejběžnější nástupní bod je vesnice Roška. Cesta z Tbilisi vede přes Mccchetu na Vojenskou gruzínskou cestu, pak odbočíte k Žinvalské přehradě a pokračujete údolím na Barisacho – autem to trvá zhruba čtyři hodiny. Z Barisacha do Rošky zbývá asi 16 kilometrů: nejdřív po hlavní silnici, pak odbočka a serpentiny, které posledních zhruba 40 minut zvládne opravdu jen auto s pohonem všech kol.
Veřejná doprava je slabé místo. Maršrutka jezdí jen do Barisacha, a to nepravidelně – ranní spoj z Korši a Barisacha do Tbilisi obvykle vyráží kolem deváté ve středu, pátek a neděli, opačným směrem tedy počítejte s podobně omezenými dny. Do samotné Rošky pravidelná doprava nejezdí vůbec. Kdo nemá terénní auto, řeší poslední úsek buď domluveným transferem z Barisacha, nebo si rovnou objedná jeep i s řidičem z Tbilisi. Půjčené běžné auto na serpentiny do Rošky nestačí.
Od konce silnice v Rošce začíná pěší trasa. K modrému a zelenému jezeru je to zhruba 4 kilometry jedním směrem a počítejte s 1,5 až 2 hodinami chůze podle tempa. Trasa je středně náročná – pár strmějších úseků, ale žádné lezení ani exponovaná místa. K bílému jezeru pak přidejte další stoupání a čas navíc.
Tři jezera, tři nálady
Modré jezero je hvězda výletu. Je největší, nejsnáz dostupné a leží v otevřené kotlině, takže se v něm za bezvětří zrcadlí věže Čauchi – právě tuhle fotku uvidíte na většině pohledů z Chevsuretie. Bývá tu i nejvíc lidí, protože sem dojde skoro každý, kdo do Rošky dorazí.
Zelené jezero je od modrého na dohled, jen o kus výš a stranou. Je menší, obklopené travnatými svahy a často u něj pasou koně, které místní na trasu půjčují. Řada návštěvníků k němu ani nedojde, přitom je to jen krátká odbočka a barva zelené vody stojí za pár minut chůze navíc.
Bílé jezero je nejvýš, nejdál a nejnáladovější. Leží v kamenitém terénu těsně pod hřebenem a jeho mléčná barva se během dne mění podle toho, jak se voda prohřívá. Cesta k němu je strmější a kamenitější, zato odměnou je Čauchi na dosah a pocit, že jste opravdu vysoko v horách. Kdo má čas a sílu jen na jedno jezero navíc, ať zvolí právě tohle.
Spojení se zbytkem Chevsuretie
Abudelauri se skvěle kombinují s dalšími místy tohoto kraje. Chevsuretie je proslulá kamennými pevnostními vesnicemi – Šatili a opuštěné Mutso patří k nejpůsobivějším místům v celé Gruzii a leží severněji, za průsmykem Datvisdžvari. Kdo si vyhradí na region tři čtyři dny, může spojit výšlap k jezerům s návštěvou těchto věžových vesnic a udělat si tak ucelený okruh po jedné z nejdivočejších částí země. Silnice přes průsmyk je ale otevřená jen v létě, takže i tady platí, že sezona je krátká.
Náročnější varianta z Juty
Zkušenější turisté spojují Abudelauri s přechodem z Juty (u Kazbegi) přes Čauchský průsmyk, který leží ve výšce kolem 3300 metrů. Je to jedna z nejhezčích jednodenních vysokohorských tras v Gruzii, protože propojí dvě dramatická údolí a přejde přímo přes hřeben Čauchi. Není to ale procházka: je to dlouhý den s výrazným převýšením, sníh v průsmyku vydrží dlouho do léta a bez zkušeností s vysokohorskou turistikou se do toho nepouštějte sami. Kdo si troufne, obvykle přechod dělá z Juty do Rošky a dopravu na obou koncích si zajistí dopředu.
Kdy vyrazit
Sezona je krátká. Nejlepší jsou červenec a začátek srpna, kdy je průsmyk i okolí jezer bez sněhu a přístupové cesty sjízdné. Začátkem léta, tedy v červnu, u vyšších jezer často ještě leží sníh a bílé jezero může být pod ledem. Ke konci léta zase klesá hladina, takže barvy nejsou tak výrazné a bílé jezero se může scvrknout na kaluž. Do půlky června a po půlce září je počasí ve výškách nevyzpytatelné a cesta do Rošky bývá kvůli dešti a blátu problematická.
Ať jedete kdykoli, počítejte s tím, že počasí se v horách mění během hodin. I v srpnu tu odpoledne přicházejí bouřky, takže vyplatí se vyrazit brzy a mít návrat naplánovaný na časné odpoledne.
Praktické tipy
Vezměte si vrstvy oblečení a nepromokavou bundu i za slunečného rána – nahoře fouká a teploty spadnou rychle. Pořádné boty jsou nutnost, protože poslední úseky bývají kamenité a po dešti kluzké. V Rošce ani u jezer nejsou obchody, takže vodu a jídlo si neste s sebou; pitnou vodu lze doplnit z potoků, ale raději s filtrem nebo tabletami.
Kdo nechce jít pěšky celou trasu, může využít koně – místní z Rošky je za poplatek půjčují a vezou k modrému a zelenému jezeru i turisty, kteří na výšlap netroufají. Cena se domlouvá na místě a v hlavní sezoně bývají koně rozebraní dopoledne, takže se vyplatí dorazit brzy. Jezdit na koni nahoru a jít pěšky dolů je oblíbený kompromis, jak si užít krajinu bez úplného vyčerpání.
Signál je slabý až žádný, mapu i trasu si proto stáhněte offline ještě v Tbilisi. Kdo nechce řešit dopravu a orientaci, může využít organizovaný jednodenní výlet z Tbilisi – v sezoně jich pár jezdí a řeší jeep i celou logistiku za vás. V Rošce a okolí navíc funguje pár rodinných penzionů, takže se dá zůstat přes noc a rozložit si výšlap do dvou dnů, zvlášť pokud chcete stihnout všechna tři jezera bez spěchu. Za vstup k jezerům se nic neplatí, jde o volně přístupnou horskou krajinu; o to víc si tu ale hlídejte odpadky a chovejte se ohleduplně k pastevcům a jejich stádům, protože zázemí tu žádné není a příroda zůstává tak čistá, jak ji návštěvníci nechají.
Časté otázky
Jak dlouho trvá túra k Abudelaurským jezerům?
K modrému a zelenému jezeru z Rošky je to zhruba 4 kilometry jedním směrem, tedy asi 1,5 až 2 hodiny chůze v každém směru. S přestávkami a fotkami počítejte na modré a zelené jezero s půldnem. Pokud chcete stihnout i bílé jezero pod hřebenem, přidejte další stoupání a čas navíc – to už je pořádný celodenní výlet.
Dostanu se k jezerům bez terénního auta?
K nástupu do Rošky prakticky ne. Maršrutky jezdí jen do Barisacha a jen v některé dny, posledních 16 kilometrů do Rošky vede rozbitá serpentinová cesta jen pro pohon všech kol. Řešením je domluvený transfer nebo jeep z Barisacha či rovnou z Tbilisi. Samotný pěší okruh od konce silnice pak žádné auto nevyžaduje.
Kdy je nejlepší čas na návštěvu?
Ideální jsou červenec a začátek srpna. V červnu leží u vyšších jezer často ještě sníh a bílé jezero bývá pod ledem, ke konci léta zase klesá hladina a barvy blednou. Mimo letní okno jsou cesty do Rošky kvůli sněhu a blátu obtížné. Vyrážejte ráno, odpoledne přicházejí bouřky.
Proč mají jezera různé barvy?
Bílé jezero za mléčný odstín vděčí uhličitanům, které se rozpouštějí, když se voda prohřeje. Modré a zelené jezero dostávají barvu od jemných ledovcových usazenin ve vodě, které rozptylují sluneční světlo. Barvy proto nejvíc září za jasného dne – pod mrakem výrazně zešednou, takže se vyplatí vybrat si den s dobrou předpovědí.