Čtvrť Sololaki a její secesní domy
Sololaki v Tbilisi drží nejhustší secesní zástavbu města. Poradíme, které domy a malované vchody vidět, kudy jít a jak se ve čtvrti chovat.
Sololaki je čtvrť pod svahem hory Mtatsminda, hned za náměstím Svobody, a drží nejhustší nakupení secesních a eklektických domů v celém Tbilisi. Jestli chcete vidět, jak vypadalo bohaté Tbilisi z přelomu 19. a 20. století, jdete sem – a hlavně nahoru do vchodů, protože ta nejlepší secese se schovává za omšelými dveřmi.
Odkud se Sololaki vzalo
Jméno pochází z perského slova pro zavlažovaný sad – kdysi tu opravdu byly zahrady pod městskou hradbou. Zástavba, jak ji vidíte dnes, vyrostla hlavně mezi lety 1870 a 1915, kdy do Tbilisi tekly peníze z kaspické ropy a z obchodu. Zbohatlá arménská a gruzínská buržoazie si tu stavěla činžovní domy, kde bydlela v prvním patře a zbytek pronajímala.
Čtvrť má jasné hranice: shora ji zavírá skalnatý hřeben Sololaki, zdola náměstí Svobody a Puškinova ulice. Páteří jsou ulice Ladо Asatianiho, Galaktion Tabidzeho, Machabeliho, Geronti Kikodzeho a Amaghleba. Je to malé území, projdete ho křížem krážem za dvě hodiny, ale těch dvě hodiny se snadno protáhnou na půl dne, protože pořád se zastavujete a díváte nahoru.
Důležité je pochopit jeden rozpor. Zvenčí řada domů vypadá zchátrale – oprýskané fasády, zabedněná okna, klimatizace přišroubované na štukové reliéfy. Ale právě proto, že sem nedosáhla velká rekonstrukce, zůstalo uvnitř tolik původního. Sololaki není naleštěný skanzen. Je to obydlená čtvrť, kde lidi věší prádlo přes secesní zábradlí.
Secese je tady za dveřmi, ne na fasádě
Tohle je věc, kterou vám žádná pohlednice neřekne: nejcennější secese v Sololaki není venku, ale v takzvaných parádních vchodech – tedy ve společných schodištích činžáků. Majitelé domů kolem roku 1900 utráceli za vstupní haly víc než za pokoje, protože vchod viděl každý návštěvník. Výsledek jsou ručně malované stropy, kované zábradlí ve tvaru pnoucích rostlin, dlaždice z Evropy a nástěnné malby, které tady přežily sto let a dvě revoluce.
Nejznámější je vchod v Galaktion Tabidzeho ulici 20 se stropní malbou žen v dlouhých šatech, další skvosty jsou v ulicích Machabeliho, Lermontova a Dadianiho. Problém je, že většina těch dveří je dnes zamčená na kód, protože turistů přibylo a obyvatelé se právem brání. Pár vchodů je otevřených volně, do jiných se dostanete jen s místním průvodcem.
Můj názor: kód od dveří shánět nechtějte a rozhodně nikoho nezvoňte. Jestli chcete vidět malované vchody legálně a v klidu, zaplaťte si dvouhodinovou architektonickou procházku s místním průvodcem – stojí kolem 30–40 GEL (asi 250–330 Kč) a otevře vám dveře, ke kterým se sami nedostanete. Ušetří vám to trapné postávání před cizím bytem.
Domy, u kterých se zastavte
Když půjdete po vlastní ose, zaměřte se na tyhle. Dům Melik-Azarjance na rohu Machabeliho a Betlemi je asi nejdramatičtější stavba čtvrti – rozlehlý činžák z let 1912–1915, který si nechal postavit arménský podnikatel a podle pověsti do něj vložil celé jmění i osobní tragédii. Dnes je zpola opravený, zpola rozpadlý, a přesně to na něm je působivé.
Pár kroků dál stojí vila madam Bozarджianc, oceněná roku 1915 jako nejlepší obytný dům v tehdejším Tiflisu. Dům Anny Matинян zase láká na pověst o strašidelném bytě – s architekturou to nesouvisí, ale ta historka drží pohromadě polovinu místních prohlídek. A na Rustaveliho třídě, na okraji čtvrti, najdete Tyrkysový krajkový dům, jehož jemně zdobené průčelí podle vyprávění zachránil před demolicí sám Stalin.
Nečekejte informační tabule. Většina domů žádné nemá, číslo popisné je občas jediné vodítko. Berte to jako součást zážitku: chodíte po čtvrti, která nefunguje jako muzeum, ale jako živý dům.
Náměstí Lado Gudiašviliho a trasa, která dává smysl
Srdcem obnovy Sololaki je náměstíčko Lado Gudiašviliho, pojmenované po gruzínském malíři. Prošlo kolem roku 2018 rekonstrukcí, při které opravili fasády okolních domů, a dnes je to jedno z mála míst ve čtvrti, kde si sednete do kavárny a máte hezký výhled na opravená průčelí. Je to dobrý start i cíl procházky.
Praktická trasa vypadá takhle: začněte na náměstí Svobody, jděte Galaktion Tabidzeho ulicí kvůli malovaným vchodům, odbočte na Machabeliho k domu Melik-Azarjance, projděte na náměstí Gudiašviliho na kávu a odtud vystoupejte Betlemským schodištěm nahoru ke stejnojmennému kostelu. Schody jsou strmé, počítejte s deseti až patnácti minutami do kopce, ale nahoře máte jeden z nejlepších výhledů na staré město bez placení lanovky.
Celá smyčka měří sotva dva kilometry, jenže je samé stoupání a klesání po nerovné dlažbě. Pohodlné boty tu nejsou fráze, ale nutnost – kotníky vám za to poděkují.
Kdy jít a jak se chovat
Nejlepší světlo na fasády je pozdě odpoledne, kdy slunce nasvítí štuky z boku. Ráno bývá klid, kolem poledne se do úzkých uliček nahrnou skupiny. V létě je čtvrť horká a bez stínu, takže květen, červen a září jsou příjemnější než rozpálený srpen.
Pár pravidel, která by měl znát každý. Vchody jsou soukromé domy, ne galerie – mluvte potichu, nefotografujte lidem do bytů a když je zavřeno, respektujte to. Za vstup do volně přístupných vchodů se nic neplatí, ale v některých najdete košík na dobrovolný příspěvek na opravu maleb; pár lari (5–10 GEL, tedy 40–80 Kč) tam klidně nechte, protože jinak ty stropy prostě spadnou.
Sololaki se skvěle spojí se sousedním starým městem Tbilisi, které začíná hned pod svahem. Na jídlo dojdete pěšky za pár minut a kam přesně, o tom píšu zvlášť. Jestli teprve plánujete, kde se ve městě ubytovat, Sololaki a okolí patří k nejlepším adresám.
Slohy, které se ve čtvrti potkávají
Nečekejte čistou secesi jako ve Vídni nebo v Rize. Sololaki je eklektické, což znamená, že se tu na jedné ulici potkají hned čtyři pět slohů a často i na jednom domě. Vedle secesních vln a květinových kovaných zábradlí uvidíte neomaurské oblouky s hvězdami, kousek novogotiky, italizující průčelí s pravidelnými římsami a syrové cihlové domy bez omítky.
Ten mišmaš není náhoda. Stavebníci byli převážně obchodníci, kteří chtěli ukázat, že jsou světoví a majetní, a tak si objednávali všechno, co bylo tehdy v Evropě v módě. Architekti byli často vyškolení v Petrohradě nebo v Německu a mísili, co znali. Proto Sololaki nepůsobí jednotně jako plánované město, ale jako sbírka soukromých ambicí naskládaných vedle sebe.
Když si chcete vytrénovat oko, sledujte tři věci: kované balkony a mříže (nejlepší secesní ornament bývá právě tady), rámy oken a vchodových dveří, a dlažbu ve vchodech. Nejhezčí kachle pocházely z Francie a Belgie a některé nesou i jméno výrobce; když zaostříte na podlahu, občas ho v secesním vzoru najdete.
Proč čtvrť vypadá, jak vypadá
Za sovětské éry se z panských bytů staly komunálky – jeden byt sdílelo i několik rodin, které si dělily kuchyni a chodbu. Domy se přestaly udržovat, protože nikomu pořádně nepatřily, a to je hlavní důvod, proč dnes fasády vypadají tak zbědovaně. Ta patina není romantická stylizace, je to sto let zanedbané údržby.
Po roce 2010 se do čtvrti začaly vracet peníze. Otevřely se kavárny, část domů koupili investoři a někde probíhá citlivá oprava, jinde bohužel developerská demolice. Sololaki tak stojí na křižovatce: buď se z něj stane další naleštěná turistická zóna, nebo se povede zachovat to, co ho dělá jedinečným. Zatím platí obojí naráz, dům od domu.
Právě proto stojí za to přijít teď. Malované vchody a rozpadlé eklektické fasády nemusí být za deset let v téhle podobě, a naleštěná verze nikdy nebude mít stejné kouzlo jako ta trochu zaprášená, kterou vidíte dneska.
Co spojit se Sololaki
Čtvrť je malá, takže ji skoro vždycky spojíte s něčím dalším. Nahoře nad Sololaki je hřeben s lanovkou na Mtatsmindu – z náměstí Svobody dojdete k dolní stanici pěšky za nějakých patnáct minut a nahoře máte celoměstský výhled a park. Dolů zase klesnete přímo do starého města k lázním Abanotubani a k pevnosti Narikala.
Na kávu nebo oběd nemusíte nikam daleko. Kolem náměstí Gudiašviliho a v přilehlých uličkách je řada kaváren a vinných barů, ceny jsou tu mírně nad městským průměrem, ale za tu polohu to stojí. Kdo si chce sednout mezi místní a ne mezi turisty, ať zajde o dvě ulice dál od hlavních tahů – rozdíl v cenách i atmosféře je znát hned.
Když plánujete celý den, funguje tahle kombinace skvěle: dopoledne Sololaki a malované vchody, oběd u náměstí Gudiašviliho, odpoledne staré město a lázně, večer výhled z Mtatsmindy. Všechno pěšky nebo krátkým taxíkem, žádné dlouhé přejezdy.
Časté otázky
Dá se Sololaki projít bez průvodce?
Ano, vnějšek čtvrti a náměstí Gudiašviliho projdete klidně sami za dvě hodiny. Bez průvodce ale nejspíš neuvidíte malované vchody, protože většina dveří je dnes zamčená na kód. Když vám jde hlavně o secesní schodiště, vyplatí se dvouhodinová architektonická procházka za zhruba 30–40 GEL (250–330 Kč).
Kolik času si na Sololaki nechat?
Počítejte s dvěma až třemi hodinami. Samotný okruh po ulicích zabere hodinu a půl, ale přidejte čas na kávu na náměstí Gudiašviliho a výstup Betlemským schodištěm nahoru. Jestli chcete i malované vchody s průvodcem, blokujte si půl dne.
Je Sololaki bezpečná čtvrť?
Ano, patří k nejklidnějším částem centra a chodit se tu dá i večer. Jediné, na co dát pozor, je nerovná dlažba a strmé schody, hlavně za tmy nebo v dešti. Kriminalita je v Tbilisi obecně nízká, ale kabelku i tady noste zapnutou.
Kde v Sololaki začít procházku?
Nejlogičtější start je náměstí Svobody, kam se dostanete metrem (stanice Liberty Square). Odtud zamiřte do Galaktion Tabidzeho ulice a dál k náměstí Gudiašviliho. Kdo přijede z horního města, může začít nahoře u Betlemského kostela a čtvrtí sejít dolů.